sobota 17. března 2018

Černobílé střípky z krajiny dětství

Tak jsem měl zase cestu do svého rodného města. Tátovi vrátit psa, který byl u nás na bytě. Astma se upravilo, tak mohla Babulka jet zase za svým páníčkem. 
Cestou domů mě to ale popadlo. Udělal jsem otočku a zajel se podívat k Lužnici. Co ten les Hroňák? Jak asi dneska vypadá? A co tamní pískovna?
Za chvíli jsem vystupoval u Hroňáku. Na první pohled žádné zásadní novinky.


Popošel jsem kousek k zahrádkářské kolonii. Její plot, to bylo první místo, kde jsem co děcko  viděl zimní špajzku ťuhýka šedého. Nebyly tu ty tůje, ale na plotě bývali od Ťuhýků napícháni do zásoby hraboši polní.


Kousek odtud je chata soběslavského řezníka Janeše. Jen přes cestu. V době, kdy všichni měli v kolonii nudli pozemku na příděl a povolenou stavbu jen malé chatky, pan řezník měl pěkný velký pozemek u Lužnice a na něm CHATU! tehdy pro nás symbol maloměstské řeznické rozežranosti a nevkusu. V omítce komínu se skvěly byrevné kamínky, luxfery na schodišti byly barevné a když se uvnitř rozsvítilo, bylo vidět, s jakým vybraným vkusem si to pan řezník zařídil. Do dneška nezapomenu hlavně na světlo v pokoji: na řetězech zavěšené nalakované kolo od žebřiňáku, posázené po obvodu barevnými žárovkami. Ale dnes, s odstupem mnoha let a po mzkušenosti s českým podnikatelským barokem mi ona chata připadá jak obecní pastouška! :-)



A došel jsem se podívat k řece. Lužnice je pořád krásná. Strom, kde měly hnízdo sýkory babky už je dávno pryč a na březích je znát, že jsou upravované. Bývalo zu místo, kde šlo sejít až k hladině a házet plochými kamínky žabky do půl řeky.



Zbývala pískovna. Překvapení se nekonalo. Mírně zarostla, ale je skoro stejná. I to místo, ve kterém jsme sjížděli jako kluci z horní hrany pískovny na kolech dolů jsem našel. Jen bych se asi dneska víc bál... Tady bylo místo, kde mi táta prvně předváděl brouka svižníka. Kdo ví, jestli tu ještě jsou. Musím ocenit tátovu obětavost, kdy mi ho chytil do celofánového obalu jeho cigár, abych si ho mohl v klidu prohlédnout. Ty potvory jsou totiž opravdu neskutečně rychlé!



Z Hroňáku mám co děcko i jednu vzpomínku na skvělé soběslavské myslivce. To jsme takhle jednou s tátou šli lesem a na protější straně Lužnice se ozvaly výstřely. A nám svištěly broky kolem hlavy. Plácli jsme sebou na zem tenkrát opravdu rychle. Ono je to stále stejné - moc starostí si myslivci nedělají ani dnes. A tenkrát klidně stříleli přes řeku do lesa ve svahu na protějším břehu...
Ale být u Hroňáku a nestavit se u bývalého Špačkova mlýna? To nejde. Tak jsem kousek popojel. Poprvé jsem viděl soběslavskou čistírnu odpadních vod u Lužnice. Stavěla se až v době, kdy už jsem se odstěhoval a netušil jsem, jak blízko mlýna je postavená. Špačkův mlýn , jehož součástí byla kdysi i elektrárna pamatuji jako zanedbané stavení, obklopené starým ovocným sadem. Ten sad měl jednu malou zvláštnost. Hnízda vrabců. Že to není nic zvláštního? Možná. Ale tady byla hnízda volně postavená v hustých korunách ovocných stromů, nepamatuji, že bych to někdy potom ještě potkal.

Hospodářská část je dnes ne jen sešlá, ale i padající.


Ale blýská se na lepší časy. Je  obnoven jez a malá vodní elektrárna a začíná se opravovat i obytná budova.




Ale rybáři na lodičkách asi na Lužnici ubývají. Tahle už na řeku asi nevyjede. :-(


A zpátky do Soběslavi. V loukách, kam jsem s tátou chodil pozorovat čejky a kroužkovat jejich mláďta se staví. Město se rozrůstá a polyká další plochy.


1 komentář:

Kutil řekl(a)...

A že jste takovou pěkně širokou řeku vyměnil za Doubravku, která se vám musí jevit jako potůček... :-)