To je známý mýtus. Dnes jsem dostal ovšem vynikající možnost experimentálně ověřit, jak to je se psem, který neštěká. Kouše, nebo ne?
Možnost k experimentu mi dal pan Karafiát ze záchranné stanice v Pavlově. Volal mi a že prý kousek za naší vsí pobíhá po silnici nějaký pejsek. Dámy, které se mu dovolaly, zkoušely ponejprv štěstí u chotěbořské městské policie. Její působnost ovšem přes dva další katastry nesahá.
Silnice je to frekventovaná, tak jsem všeho nechal a jel. A opravdu. Pobíhal tam chlupatý, kdysi asi skoro bílý špindíra. Do auta nastoupil hladce. Bohužel, našel si místo pod volantem. Zkoušel jsem ho na granulky nalákat na sedadlo spolujezdce, ale to prý ne.
A pak jsem ho zkusil vzít lehce za obojek na nasměrovat na na sedačku. A tady se to ukázalo. Neštěkal. Ovšem ruku mi cvaknul s takovým grifem, jaký pamatuji naposledy u starých autobusových průvodčích, když při prodeji cvakli jízdenku. Ale domluvili jsme se nakonec, pejsek zaujal místo stopařky a mohli jsme do města na veterinu. Tam už byl pomocí odchytové tyče vystoupen z auta, dostal náhubek a paní doktorka se mu věnovala. Byla tam nějaká zhmoždění, asi po nárazu auta, ale snad nic vážného.
A co bylo nejlepší, na obojku měl jméno a číslo na svou paničku. Večer už trávil doma.
Mě se dostalo prvotního ošetření a mohl jsem jet do špitálu v okresním městě.
A tam žádná fronta ! Šikovný řezník, milá zdravotní sestra a příjemný, bohatě ilustrovaný zdravotní bratr. Pan řezník vyčistil, založil stehy, dal drény a antibiotika. Prostě vlídné zacházení.
Jen to účetnictví se mi bude tou pokousanou pazourou špatně dělat. A DPH za dveřmi...
