Kdo mě aspoň malinko zná, ...

... ten mě jen těžko může podezírat z nějakého přehnaně pozitivního přístupu k životu. Vždycky se držím zásady, že je třeba čekat nejhorší, počítat s tím, že lidi jsou svině a pak velmi často mohu být mile překvapen. Při opačném přístupu by to zase znamenalo časté zklamání a to bych neunesl. 

Dneska mám ale za sebou jedno setkání, po kterém se ale cítím jako břídil. Při nákupu v Penny se mnou pohovořila u pečiva jedna důchodkyně. Ne. Neznáme se. Ale jak říkala moje nebožka bába: Bylo to v ní jak v koze. A muselo to ven. Ta drahota! Čím dál tím je to pečivo dražší. A všechno! A mrazem sušená rajčata a spousta dalších věcí. Paní jen ukazovala na regály a ptala se: Kdo to může kupovat za ty peníze a co z toho vaří? Všechno se prodá cizákům a pak to takhle dopadá.

A paní plynule pokračovala do světa. Afrika. Všichni se nám sem vrhnou kvůli vodě. A Čína. Těch tam je! A koukala jsem v televizi na pořad o Indii. Tam těch cikánů je! Snažil jsem se odpoutat, ovšem paní byla plná dojmů a nedala se típnout. Co nám tak ještě zbývá? Správně! Vietnamci. Pakáž, co nic nedělá, jen kšeftuje. Kdo je na to zvědavý?  A co je u těch šikmookých loupežníků největší problém v Chotěboři? Vysbírají ze dvou stromů jedlých kaštanů v Chotěboři v parčíku všechny plody. Vždyť je to všech!  A vysbírají to a kšeftují s tím.

Na Ukrajince jsem už ani nečekal a prchal! Ano, zážitek nemusí být nutně úplně pozitivní, hlavně když je silný. A to setkání s onou zahořklou starou paní splnilo.

V zájmu zachování chatrných zbytků duševního zdraví Je takový zážitek nutné kompenzovat. A návštěva mého oblíbeného rybníka je k tomu ideální. Z dálky řvou volavky, jeřáby, létá pochop , nejsou tam zpruzené důchodkyně a je tam krásně

Na návštěvě u tchýně...

 ... jsem často na rozpacích. Před pár dny se ocitla i se svým věrným přítelem Alzheimerem v nemocnici. Zánět močových cest. Dneska jsme se za ní chtěli vypravit. Volal i švagr ze Zábřeha, že dorazí. Švagr u nás nechal auto a jeli jsme. Cesta mi přinesla přesně to, co jsem před návštěvou tchýně potřeboval. Mluví prý s e švagrem o mě pokaždé a dobrá slova nenachází. Líný a zlý darebák jsem. No co. Pro pravdu se zlobit přece nebudu, že? Ale nějak jsem se na to setkání úplně necítil. Vyložil jsem manželku a švagra u špitálu a jel nakoupit. 

Po nákupu jsem si řekl, že to, co tchýni o mě napovídal onen pan Alzheimer raději nebudu brát v úvahu a na tu internu jsem za tchýní také zašel. 

Manželka se švagrem měli náskok. Švagr se ke mě otočil a povídá: "Tak mamka včera porodila! " Dobré, v 86 letech, že?  Tak jen říkám: "Počet hlaviček byl správný?" Prý ano. Ještě chvíli šla řeč o tom, že prý porod byl nečekaný a že se ani nezaptala, kolik prtě vážilo. Je podivuhodné, co mozek dokáže. :-(

Celkem deprimující návštěva. Vidím, co všechno mozek ve spolupráci se stýčkem Alzheimerem dokáže a je mi při tom do breku. Když odcházíme, ptá se mě tchýně : "A ty seš kdo vlastně? Hynek, manžel vaší dcery Jany... "

 Výtahem s manželkou a švagrem nejedu, jdu pěšky po schodech a bulím. Život umí být pěkná svině! Chci jednou umřít včas...