čtvrtek 28. prosince 2017

Když se stanete pěstounem....

.... je to prý poslání. Obdivovaval jsem takhle svou spolužačku Barborku, optistickou dvoumetrovou malželku hajného z hájovny nedaleko Dobříše. Když vychovala vlastní děti, začala fungovat jako pěstounka.
Nikdy jsem neměl takové ambice a manželka také ne. Někdy se věci ovšem tak podivně zamotají, že se stanete pěstounem i téměř proti vlastní vůli. A začíná to nenápadně...
Jeden den si u lesa připravíte újeď s tím, že si u ní budete z krytu fotit nějaká ptáčata. První den přiletí aspoň káně a radujete se po dvou hodinách v krytu z pár fotek.


A už  si plánujete, jak druhý den, v neděli dopoledne, znovu zasednete v krytu a nafotíte i ty vrány, které tam dopoledne určitě budou. V neděli ráno to vypadá dobře, neprší, uvaříte kafe a chystáte si nádobíčko.
A tu to přichází. Hned  ráno při kafi kolem té sedmé hodiny zvoní telefon. Má drahá sestra volá. Ráno to nebývá zvykem, většinou si voláme až odpoledne. A důvod je hned jasný a není to nic dobrého. Táta si v sobotu večer natloukl na kole. Asi prý zlomené zápěstí . Tak za ním sestra vyráží a poveze ho do nemocnice. Domlouváme se, že nepůjdu fotit a zůstanu na telefonu.Za necelou hodinku sestra upřesňuje, že je to opravdu zlomené zápěstí a pánev.  Tak tedy Vánoce v nemocnici....
A já sedám do auta a vyrážím těch asi 120 km k tátovi na chalupu, abych se mohl stát tím pěstounem.  Nejedná se sice o dítě, ale o pejska. Táta bydlí na chalupě totiž s čubou australského honáckého psa a toho se musel někdo postarat. Jsem z rodiny jediný, kdo má relativně podmínky k tomu, ujmout se ho. Měli jsme to i vyzkoušené, milá Babulka u nás bydlela okolo minulých vánoc, když si táta pořizoval nový kyčelní kloub.
Chalupu jsem se sestrou zazimoval, naložil čubu a hurá domů.

Babulka je hodné zvíře, jen s malinko špatnou pověstí. A má moc ráda kočičky. I syrové. A u nás jsou tři. 


Na to se musí dávat bacha. S naším Lumpíkem jsou to rovnocenní partneři, není problém. Dokonce se už snáší lépe, než při loňském pobytu.


Lumpík si nenechá vzít klid, ví, že pan domácí je on. :-)


Horší je to s naší malou čubinou. Ta se té velké divošky ze Soběslavi dost bojí a raději se drží u paničky, nebo ve svém pelíšku za gaučem.


 Největší strach jsem měl ale o našeho malého adoptivního kocourka. Ale to sebevědomé mládí! Z Babulky si toho moc nedělá a tím ji dokonale zmátl!




Přesto ale pořád Babulku hlídáme, jestli její výraz nezačíná být příliš mlsný a zda  nadměrně nesliní....

No, jestli je obyčejné pěstouství dětí skoro poslání, pak tohle  pěstounství je skoro k posrání.
Manželka marodila a než se uzdravila, prskla na mě zákeřně bacil, abych si také užil. Obvodní lékař je na horách. Naštěstí u zastupující paní doktorky jsem se dočkal docela brzo a za hodinu jsem byl doma s antibiotiky Že prý asi kromě běžné virózy i spálový bacil.
I šel jsem si lehnout s tím, že budu se svým kašílkem, rýmičkou a spálovým bacilem ve své trucovně tiše umírat. Manželka  slíbila, že psy se synem vyvenčí na kratší náhradní trase v polích hned za vsí, neb bylo opravdu hnusně. Bylo by to ale moc prosté, kdyby to tak fungovalo! Ledva syn na polní cestě odepnul té potvoře australské karabinu, nabrala kurz zpátky do vsi a hned k našim vratům. Taková je to láska k adoptivnímu pánovi. No, venčení mě neminulo. Zítra ráno zase, prože ona australská potvůrka není zvyklá srát po dvoře, ale šiška se dělá jen a pouze na alespoň krátké proházce. Tak tedy žádné válení v pelechu o venčících hodinách. Babulka by tesknila, musím s ní.... :-D

sobota 9. prosince 2017

Čekání na Godota...

Vzhledem k tomu, že jsem se nedávno stal rentierém (bohužel, jako každý rok jen tak asi na měsíc), mám teď čas lelkovat s foťákem.
Roční doba sice není nejpříhodnější, poněkud se ochladilo, ale i tak jsem se dnes rozhodl, že si ještě před Vánoci vyjedu aslespoň jednou pod stan. I zabalil jsem jsem stan, foťák a nějaké ty svršky, naložil vše do Subaru a vyjel jsem stanovat. Jsem zatím rentiér začátečník a nemohu si dovolit moc. Pro začátek jsem zvolil tedy poněkud bližší destinaci, ne tak časově a finančně  náročnou. Družstevní jeteliště za Novou Vsí. Ale nevadí, naše drahá Českomoravská mrchovina je přece hezká. :-)
Na kraji remízku jsem postavil stan, samozřejmě oknem na jihovýchod, abych užíval i trochu sluníčka.


Musím připodotknout, že jsem nejel stanovat jen tak - domluvil jsem si návštěvu... Sice ne dámskou, ale o to měla býti příjemnější. :-) A začalo ono čekání na Godota. První čvrthodinka utekla rychle. Další hodina se už vlekla. Velmi pomalu se vlekla. Jednu chvíli jsem až litoval, že jsem návštěvě zbytečně připravoval hostinu. Byla to sice krmě prostá, ale přesto jsem doufal, že návštěva bude mít radost. Ale to víte, bez kuchyně se jídlo připravuje fakt blbě.
Tak jsem tam seděl, klimbal a čekal a pomalu pochyboval, jestli ona náštěva vůbec dorazí. A najednou jsem se po skoro hodině a půl při pohledu z okna zaradoval. Vidím, že k mému dočasnému obydlí míří konečně pozvaná návštěva a po krátkých rozpacích se zastavuje u připravené krmě. Je to radost!









Návštěva se dobře nabaštila, rozloučila se a zase mizela.A příště, příště asi zkusím pozvat  místo káněte vrány. Hlavně, aby mě nenechaly zase nějak dlouho čekat! :-)