Je ustálený zvyk za škůdce.....

.... považovat různý obtížný hmyz,  všechny ptáky se zahnutým zobákem a všechny šelmy. To přinejmenším.
Čím dál častěji mám ale neodbytný pocit, jestli největšími škůdci nakonec nejsme my - lidé. A myslím si, že právě takový případ jsem potkal dneska.
Po obědě zase manželka šla vyvenčit mě a oba pejsky k Doubravce. Průběh normální, psi dneska ani nikde nerevírovali kolem vody, jako v minulých dnech. Pohoda. Až pak  cestou zpět se náš Lumpík došel z louky podívat blíž k cestě. Zastavil se na místě a začal něco vyštěkávat. Nebylo vyhnutí, musel jsem se za ním jít podívat, co našel. Občas nám takhle postává a vyštěkává  ježka, když je léto. To teď ale nehrozilo.
No, bylo to nemilé podívání. na cestě ležela  vydra říční s krvavou ránou na hlavě. Už byla tuhá. Byla to nepochybně ona vydra, kterou mi minulé dny na břehu rybníka Stavenov značil v kořenech můj druhý psík - čuba Jack russela teriéra. Ta pozná neomylně, pod kterým pařezem na kraji rybníka vydra je, nebo nedávno byla. 
Smůla je, že když vidím na řece Doubravce vydru, nemám foťák a to zvíře se mi jen mihne. Tak až dnes jsem si mohl vyfotit nebožku....

A jsme u toho. Kdo je vlastně ten škůdce? Nějak si neumím představit, že by ona vydra v sebevražedném úmyslu vylezla na smrk a ukončila svůj život pádem na zem a rozbitím hlavy. A jak jinak k tomu úrazu mohla přijít? Napadá mě zase jenom člověk. 
Kdyby byl nalezen mrtvý náš drahý pan prezident, byl by okruh podezřelých obrovský. Asi tak  5 milionů lidí, z toho velmi vážne podezřelých by bylo pár set tisíc "pražských kavárníků". 
U vydry je ovšem počet možných pachatelů výrazně menší. Vždyť je to škůdce... A pár desítek metrů od místa nálezu  je pstruhový revír a rybník s mladou rybou. Kdo ví. Třeba opravdu spáchala sebevraždu... Ať je pravda jaká chce, nebožka ještě po smrti prospěje vědě. Za chvíli si ji u mě vyzvedne pán ze Stanice Pavlov o. p. s. a nebožka bude zkoumána a pitvána. Prý půjde hlavně o genetiku.

Černobílé střípky z krajiny dětství

Tak jsem měl zase cestu do svého rodného města. Tátovi vrátit psa, který byl u nás na bytě. Astma se upravilo, tak mohla Babulka jet zase za svým páníčkem. 

Cestou domů mě to ale popadlo. Udělal jsem otočku a zajel se podívat k Lužnici. Co ten les Hroňák? Jak asi dneska vypadá? A co tamní pískovna?

Za chvíli jsem vystupoval u Hroňáku. Na první pohled žádné zásadní novinky.

Popošel jsem kousek k zahrádkářské kolonii. Její plot, to bylo první místo, kde jsem co děcko  viděl zimní špajzku ťuhýka šedého. Nebyly tu ty tůje, ale na plotě bývali od Ťuhýků napícháni do zásoby hraboši polní.

Kousek odtud je chata soběslavského řezníka Janeše. Jen přes cestu. V době, kdy všichni měli v kolonii nudli pozemku na příděl a povolenou stavbu jen malé chatky, pan řezník měl pěkný velký pozemek u Lužnice a na něm CHATU! tehdy pro nás symbol maloměstské řeznické rozežranosti a nevkusu. V omítce komínu se skvěly byrevné kamínky, luxfery na schodišti byly barevné a když se uvnitř rozsvítilo, bylo vidět, s jakým vybraným vkusem si to pan řezník zařídil. Do dneška nezapomenu hlavně na světlo v pokoji: na řetězech zavěšené nalakované kolo od žebřiňáku, posázené po obvodu barevnými žárovkami. Ale dnes, s odstupem mnoha let a po mzkušenosti s českým podnikatelským barokem mi ona chata připadá jak obecní pastouška! :-)

A došel jsem se podívat k řece. Lužnice je pořád krásná. Strom, kde měly hnízdo sýkory babky už je dávno pryč a na březích je znát, že jsou upravované. Bývalo zu místo, kde šlo sejít až k hladině a házet plochými kamínky žabky do půl řeky.

Zbývala pískovna. Překvapení se nekonalo. Mírně zarostla, ale je skoro stejná. I to místo, ve kterém jsme sjížděli jako kluci z horní hrany pískovny na kolech dolů jsem našel. Jen bych se asi dneska víc bál... Tady bylo místo, kde mi táta prvně předváděl brouka svižníka. Kdo ví, jestli tu ještě jsou. Musím ocenit tátovu obětavost, kdy mi ho chytil do celofánového obalu jeho cigár, abych si ho mohl v klidu prohlédnout. Ty potvory jsou totiž opravdu neskutečně rychlé!

Z Hroňáku mám co děcko i jednu vzpomínku na skvělé soběslavské myslivce. To jsme takhle jednou s tátou šli lesem a na protější straně Lužnice se ozvaly výstřely. A nám svištěly broky kolem hlavy. Plácli jsme sebou na zem tenkrát opravdu rychle. Ono je to stále stejné - moc starostí si myslivci nedělají ani dnes. A tenkrát klidně stříleli přes řeku do lesa ve svahu na protějším břehu...
Ale být u Hroňáku a nestavit se u bývalého Špačkova mlýna? To nejde. Tak jsem kousek popojel. Poprvé jsem viděl soběslavskou čistírnu odpadních vod u Lužnice. Stavěla se až v době, kdy už jsem se odstěhoval a netušil jsem, jak blízko mlýna je postavená. Špačkův mlýn , jehož součástí byla kdysi i elektrárna pamatuji jako zanedbané stavení, obklopené starým ovocným sadem. Ten sad měl jednu malou zvláštnost. Hnízda vrabců. Že to není nic zvláštního? Možná. Ale tady byla hnízda volně postavená v hustých korunách ovocných stromů, nepamatuji, že bych to někdy potom ještě potkal.

Hospodářská část je dnes ne jen sešlá, ale i padající.

Ale blýská se na lepší časy. Je  obnoven jez a malá vodní elektrárna a začíná se opravovat i obytná budova.

Ale rybáři na lodičkách asi na Lužnici ubývají. Tahle už na řeku asi nevyjede. :-(

A zpátky do Soběslavi. V loukách, kam jsem s tátou chodil pozorovat čejky a kroužkovat jejich mláďta se staví. Město se rozrůstá a polyká další plochy.

Páteční špačkování

Řeklo by se, že v pátek nemá jeden ke špačkování příliš důvodů. Počasí ucházející a dva víkendové dny. Ale špačkuji už od rána. Jen si vzpomenu na inaugurační projev naší staronové hlavy státu, musím špačkovat. Ten nenávistný žlučovitý stařík vždy překvapí. A vždy, když to vypadá, že dna je  dosaženo, padá ještě hlouběji. Je tam asi stejný potenciál, jako u Hranické propasti. Tam také víme jen to, že je to nejhlubší zatopená sladkovodní jeskyně světa, ale hloubku dna zatím neznáme. jako s naším prezidentem Zemanem...
Ale špačkovat, to není řešení. Manželka to nerada poslouchá, když špačkuji. Byl jsem v pokušení to po dobrém obědě utnout a místo špačkování chvilku tlouct špačky. Ale manželka chtěla mě i psy vyvenčit. I tahle varianta tedy padla.
Venčení mi ovšem dalo novou inspiraci, jak špačkovat a při tom nenadávat ani v duchu. A dopadlo to takhle.... JE TU JARO!

Zlaté staré časy...

.... se nám plíživě a nenápadně vrací. Když jsou teď ty mrazy a nemám ještě tolik práce venku, koukám častěji na zprávy a mám z nich čím dál častěji nedobré pocity kolem žaludku. Až blivno se mi z nich dělá.
Zásluhou našeho neváženého pana prezidenta a nejen jeho, nám zase vyplouvají na povrch rozličné podivné existence. Třeba takový odborník na policejní práci pan Ondráček. Na třetí pokus se konečně stal šéfem komise pro kontrolu GIBS. Asi i  "díky" tomu, že dvacet opozičních poslanců  prostě nebylo v práci. A najednou je pozdvižení. A přitom většině lidu obecného to je, zdá se, úplně jedno.
Panu Ondráčkovi se nejvíce vyčítá, že jako člen pohotovostního pluku SNB zasahoval na Národní třídě.Zrovna to je samo o sobě věc, kterou bych mu vyčítal nejméně. Divné, viďte? Pokusím se vysvětlit, proč.
Měl jsem na střední škole spolužáka. Proplouval tou zahradnickou školou s více či méně odřeným hřbetem až k maturitě. Malinko grázlík, ale vůbec ne zlý člověk. Jen už třeba asi od svých 16 let jezdil, samozřejmě bez řidičáku, do školy odněkud od Prahy starým Trabantem. Na pivko si rád zašel a tak. Nikdy ale nikomu neškodil a byl to celkem fajn spolužák. Ale blížila se maturita. A s ní určitá nejistota, jestli odmaturuje. A pak vojna. Na dva roky, bez naděje na modrou knížku. K tomu se začalo ve škole agitovat, zda nechce někdo po maturitě nastoupit k SNB. Podepsal to. Soudruh ředitel se zaradoval, že má dušičku a čárku k dobru u vrchnosti. Taková věc aspoň částečně vyžehlila některé dřívější přešlapy ve výchovné práci. To třeba, když sestra mého kamaráda z evangelické rodiny podala na té samé škole přihlášku na studium bohosloví.
Páni učitelé neházeli onomu spolužákovi při maturitě klacky pod nohy, byli k němu vlídní a odmaturoval. I on musel tím pádem projít pohotovostním plukem SNB. Měl ovšem to štěstí, že to bylo o několik let dřív a nemusel tedy mlátit po hřbetech demonstrující děcka.
Nevyčítám tedy panu Ondráčkovi ani tak tu věc, že dostal rozkaz a byl tam. Ale že bil a že i byl aktivní a ještě o věci "moudře" rozprávěl v Československé televizi. A zaráží mě, že ani s odstupem mnoha let mu nepřipadá nic špatně.

Ona ta doba dnešní doba není pro nás starší tak jednoduchá, jako byla pro naše rodiče. Není jistota práce a příjmu a když už ten příjem je, nebývá v řadě profesí úplně dostatečný. Takovým lidem je pak jedno, že mají svobodu cestování, projevu, dokonce i po projevu a že na jejich děti nedává doporučení na školu soudružka z uličního výboru. Vzpomínají na časy, kdy bylimladí a žilo se snadno. Pak volí různé Okamury, Babiše a podobné a doufají, že jim jejich dnešní problémy vyřeší. A co s tím? Nějak nemám žádný nápad....

Odlov škodné...

.... může mít různé podoby. A každá zájmová skupina na škodnou má zpravidla jiný názor. Jiný názor mají ochránci přírody, zpravidla opačný než oni mají myslivci a rybáři. A úplně jiný názor mohou mít i politici.
V našich zemích i přes to všechno zatím docházíme ke shodě, co škodná je. Už se nestřílí masově všichni dravci. Zřejmě  jsme dospěli ke shodě, že pak by se museli střílet i všichni zemědělci se širokými sekačkami, kteří každoročně zmasakrují víc drobné zvěře, než všichni dravci dohromady.
Proti stavu dřívějšímu se, kvůli prasečímu moru, dospělo k tomu, že je zdrávo lovit daleko intenzivněji černou zvěř. Z mého pohledu dobré.
Někteří politici mají ovšem na škodnou názor zcela specifický. Zářným příkladem je v tomto progresivním přístupu náš, lidem obecným milovaný, prezident Zeman. Jeho památný výrok, že novináře je třeba likvidovat je toho důkazem. I Vladimír Putin se v tomto ohledu jeví býti zpátečníkem. Dle něj stačí stavy pouze omezovat.
Pan prezident je ve své genialitě utvrzován ještě rádoby vtipnými dárky různých vlezdoprdelků...

No, u nás se zatím naštěstí tento pohled na škodnou obecně neujal. Leč bojím se, zda to není pouze dočasné.
Podívejme se na naše bratry Slováky. Situace tam začíná nabývat úplně jiných dimenzí. Už se tam evidentně pojem škodná rozšířil i na novináře. Byl jsem velmi šokován, když jsem si dnes přečetl o vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. Komu asi šlápl na kuří oko, že musel zemřít? Jsem velmi zvědav, zda bude dostatek vůle věc vyšetřit. Je to přece jen jenom škodná, alespoň z pohledu našeho pana prezidenta a tvorů jemu podobných....

Držet neděli?

A když ano, proč? Obecně mám v našich končinách stejně raději šábes, byť jsem starý nežid (t ?) Není to tak davové, jako ta katolická neděle.
Ale dneska jsem měl náladu držet i onu neděli. A pustil jsem si k tomu televizi. Ta Toulavá kamera vůbec není špatný pořad. Jeden z nemnoha, který v té bedně sleduji, když je čas. Pak jsem ovšem udělal osudovou chybu: přepnul jsem. A ocitl jsem se zrovna v řeči našeho slavného pana prezidenta. A chyba druhá: nevypnul jsem  to.  Nezklamal. Vedl moudré řeči. Zase ten padouch Kalousek, zase ten neschopný Sobotka a zase úžasný ON, který zvedl ČSSD z popela a dovedl ji do Strakovky. Přitížilo se mi. Zase se mi jako bumerang vrátilo špatné rozhodnutí. Chtěl jsem, v rámci doby postní být na sebe tvrdý a odříci si politiku. Nakonec to odnesla čokoláda. To byla chyba.
Jsem sice od svého lékaře solidně kompenzován, ale mé deprese se občas prohloubí. Zemanova řeč, to bývá jeden z důvodů. Co s tím?
Jediné možné bylo vzít stan a utéct do přírody. Ne tedy na dlouho, je tam zima. Ale pár hodin taky udělá dobře. A tak jsem po venčení psů dostal od manželky svolení, vyvenčit ještě sebe. Směr byl jasný: krmítko u rybníka Stavenov.
Přiznám se, že jsem blbé pindy toho muže v televizi zdařile vykompenzoval. Ono sledovat hemžení drobného ptactva na krmítku je pro zachování zbytků duševního zdraví daleko prospěšnější, než sledovat hemžení lidí v nákupním centru. A tak je tady několik obrázků z mé terapie...

Návštěva v krajině dětství....

.... je ošemetná záležitost. Zejména tehdy, když jste ze svého rodného města pryč více než 40 let. Ne snad, že bych tam od té doby nebyl. Stále tam žije poslední z mých třech rodičů - můj "nevlastní" táta. Ale na místa z dětsví jsem se nevypravil.
A právě tátovi jsem dneska vezl po dvou měsících zpět jeho psa, který byl u nás na bytě, dokud táta po úrazu opět nesrostl a nepustili ho z nemocnice.
Cestou od něj jsem neodolal a zastavil, vzal foťák a vyšel k Novému rybníku.Lávka je stále na místě a stále stejná. Přecházím černovický potok...

Některé věci se nemění. Rákosové poorosty, ve kterých jsem jako kluk hledal hnízda rákosníků jsou zatím stejně rozsáhlé. I duby na hrázi jsou snad stejné. Možná já v pase za ta léta přibral víc, než oni v knemu.

I lavičky okrašlovacího spolku z první republiky přetrvávají. Aspoň některé.

Rybník je upuštěný, protože se schyluje k velké revoluci: bude se odbahňovat a redukovat rákosiny. S potěšením koukám, že nachýlená olše je stále na místě...

A pokračuji po hrázi ke stavidlům.

A už to vidím. rybníkem se začí rýsovat nová hráz. Domorodec s psíkem mi vysvětlil, že kvůli čolkům a žábám a snad i potápníkům se bude odbahňovat na  dvě etapy...

Rybník to býval bohatý na vodní ptáky. Časem, jak se město přiblížilo, se pestrost druhů snížila. Ale každý týden jsme sem s tátou chodili s dalekohledem a tady mě táta učil znát základní druhy vodních ptáků.

Ale když už  jsem byl u Nového rybníka, musel jsem se ještě podívat na Vápenku. Tamní lesík jsem si pamatoval z dětsví s převládajícím smrkem a mám na něj několik vzpomínek: sbírání vývržků kalouse ušatého v době, kdy se táta zabýval jejich potravou a hlavně pak krásné mraveniště, kam jsme se choili s tátou dívat, když jsem byl dítě školkové, jestli tam náhoodou neuvidíme Ferdu mravence. Ne, nikdy jsme neměli to štěstí zahlédnout na marveništi jeho puntíkatý šátek. Ale tady mi táta prvně demonstroval, jak mravenci v ohrožení vystřikují kyselinu mravenčí, jak využívají pro své dobro mšice a co třeba udělá s mraveništěm návštěva žluny.

Dnes bych místo nepoznal. je to takové listnaté nic. Skoro bych řekl, jen takový čurbes.

Pěšinky nejsou, jen stezka kolem Černovického potoka k lesu Libouši je stále. Stojím u potoka a poronávám ho s naší říčkou Doubravkou. Ten potok snad je víc řeka, než ta Doubravka. :-)

A ještě na jedno místo se jdu podívat.

  Tady stával u potoka starý strom s dutinou asi metr nad hladinou.  A tam hnízdili několik let po sobě puštíci. Jedna z mých hezkých vzpomínek je, když táta jednou v neděli přijel, vyndal z tašky kroužky a vzal mě k pustíkům a spolu jsme je kroužkovali... Ten sentiment je vůl. Až mi v té Soběslavi oko nějak zvlhlo....