Návštěva v krajině dětství....

.... je ošemetná záležitost. Zejména tehdy, když jste ze svého rodného města pryč více než 40 let. Ne snad, že bych tam od té doby nebyl. Stále tam žije poslední z mých třech rodičů - můj "nevlastní" táta. Ale na místa z dětsví jsem se nevypravil.
A právě tátovi jsem dneska vezl po dvou měsících zpět jeho psa, který byl u nás na bytě, dokud táta po úrazu opět nesrostl a nepustili ho z nemocnice.
Cestou od něj jsem neodolal a zastavil, vzal foťák a vyšel k Novému rybníku.Lávka je stále na místě a stále stejná. Přecházím černovický potok...

Některé věci se nemění. Rákosové poorosty, ve kterých jsem jako kluk hledal hnízda rákosníků jsou zatím stejně rozsáhlé. I duby na hrázi jsou snad stejné. Možná já v pase za ta léta přibral víc, než oni v knemu.

I lavičky okrašlovacího spolku z první republiky přetrvávají. Aspoň některé.

Rybník je upuštěný, protože se schyluje k velké revoluci: bude se odbahňovat a redukovat rákosiny. S potěšením koukám, že nachýlená olše je stále na místě...

A pokračuji po hrázi ke stavidlům.

A už to vidím. rybníkem se začí rýsovat nová hráz. Domorodec s psíkem mi vysvětlil, že kvůli čolkům a žábám a snad i potápníkům se bude odbahňovat na  dvě etapy...

Rybník to býval bohatý na vodní ptáky. Časem, jak se město přiblížilo, se pestrost druhů snížila. Ale každý týden jsme sem s tátou chodili s dalekohledem a tady mě táta učil znát základní druhy vodních ptáků.

Ale když už  jsem byl u Nového rybníka, musel jsem se ještě podívat na Vápenku. Tamní lesík jsem si pamatoval z dětsví s převládajícím smrkem a mám na něj několik vzpomínek: sbírání vývržků kalouse ušatého v době, kdy se táta zabýval jejich potravou a hlavně pak krásné mraveniště, kam jsme se choili s tátou dívat, když jsem byl dítě školkové, jestli tam náhoodou neuvidíme Ferdu mravence. Ne, nikdy jsme neměli to štěstí zahlédnout na marveništi jeho puntíkatý šátek. Ale tady mi táta prvně demonstroval, jak mravenci v ohrožení vystřikují kyselinu mravenčí, jak využívají pro své dobro mšice a co třeba udělá s mraveništěm návštěva žluny.

Dnes bych místo nepoznal. je to takové listnaté nic. Skoro bych řekl, jen takový čurbes.

Pěšinky nejsou, jen stezka kolem Černovického potoka k lesu Libouši je stále. Stojím u potoka a poronávám ho s naší říčkou Doubravkou. Ten potok snad je víc řeka, než ta Doubravka. :-)

A ještě na jedno místo se jdu podívat.

  Tady stával u potoka starý strom s dutinou asi metr nad hladinou.  A tam hnízdili několik let po sobě puštíci. Jedna z mých hezkých vzpomínek je, když táta jednou v neděli přijel, vyndal z tašky kroužky a vzal mě k pustíkům a spolu jsme je kroužkovali... Ten sentiment je vůl. Až mi v té Soběslavi oko nějak zvlhlo....