Povánoční nalezení chcíplého anděla...

Vždycky jsem si myslel, že andělé neexistují. Tedy  vlastně, ne vždycky. V útlém dětství, v době, kdy jsem věřil , že dárky nosí Ježíšek a před tím že chodí ještě Mikuláš s čerty, tehdy jsem tak nějak bral na vědomí, že jsou i ti andělé. Bral jsem to tehdy jako hotovou věc, ostatně i vodníci, hejkalové a bludičky se mi jevili jako běžní tvorové, o kterých netřeba příliš pochybovat.
Časem ale, poznamenán školní docházkou, bojem socialistického školství proti náboženskému tmářství a darwinismem, jsem tuto víru postupně opustil.
Dnes se mi ale stala divná věc a zprvu jsem úplně nevěděl, jak onu záležitost uchopit. Při pravidelném venčení psů jsem našel na louce ležet urvané poměrně velké křídlo. Z dálky se jevilo být světlé, z blízka ovšem lehce šedé. Křídlo opravdu velké. A teď, v kouzelné to době vánoční. I začali jsme s manželkou uvažovat  - nemůže to býti křídlo andělské? Asi nějakého přece jen drobnějšího anděla, neb nosná plocha není nijak ukrutně velká. Ovšem nevím, jak mocně takový anděl umí máchat perutěmi. Třeba při dostatečné frekvenci tato malá plocha stačí i urostlejšímu andělu.... Nevím. nikdy jsem nestavěl ani modely letadel, závislosti tohoto druhu neumím spočítat.
A pak ta barva! Vždy jsem se domníval, že perutě andělské bývají bílé. A tu ten šedý nádech? Snad padlý anděl, který přepelichal do tmavšího šatu. Nevím. Ať je to jak chce, křídlo mu nutně musí chybět.....

Ale lidé jsou všelijací. Našli se i tací, kteří mi kazili radost a tvrdili, že to křídlo volavky popelavé. Nevěří. Teď? O Vánocích?

Nečekaná návštěva

Dnes jsme měli doma nečekanou návštěvu. Naštěstí jen v poštovní schránce. S poštou jsem vybral obálku, bílou, nijak nenadepsanou, na omak v jednom místě nepřirozeně zbytnělou.
Zpytoval jsem svědomí, koho jsem mohl v poslední době naštvat tak, že by mi hodil něco nepěkného do kastlíku, ale na nic jsem nepřišel. Otevření jsem  nechal na manželce s přesvědčením, že to bude nějaká volovina. A ono jo!
Na návštěvu do poštovní schránky mi vlezli soudruzi kandidáti do krajského zastupitelstva. A rovnou za KSČM. Proti oběma pánům nic osobního nemám, ale snad bych raději viděl Jehovisty, než tohle...
Pánové jsou to úctyhodní a lid obecný je má rád. Jeden je zastupitelem města Chotěboř a druhý už se dokonce etabloval v krajském zastupitelstvu.  Ale tohle přepískli. A to i přes to, že mi slibují guláš, pivo a kafe grátis, když si je přijdu do Chotěboře poslechnout. Asi to oželím a natočím si raději skleničku vody z vodovodu. Od téhle party by mi gulášek hořknul v hubě. Ale koukám, z obálky vypadlo ještě cosi - bloček. S krásnými třešničkami. Jsem k nim nedůvěřivý. Nebožka babička mě vždy varovala, prý po nich často bolí břiho, hlavně, když se na ně napijete. Napadlo mě snad jen jedno využití toho bločku, ale stejně jsem ho vzápětí zavrhnul. Je to moc malý formát a při použití bych si mohl umazat prst....

Proč (ne)přispívat zvířecím útulkům?

Odmítám přispívat útulkům. Myslím si, že  potřebnější jsou lidé, než zvířata... A nedávná zkušenost mi , alespoň z mého pohledu, dala za pravdu.
Zvířatům pomohu rád. Obě kočky máme nalezence, pes je vyhozený vánoční dárek. I zvířata si zaslouží pomoc. Ne tak ale všichni profesionální pomahači zvířátkům.
Nedávno jsme přišli o kocourka. Sežral někde v sousedství buď nějakou návnadu či otrávenou myš. Nevím a nikdy se to nedozvím. Našla ho sousedka krvácejícího za plotem. Chvíle naděje, že se třeba stane zázrak, mě stála u veterináře 4000 Kč. Nelituji jich, byl to prima kamád a vyčítal bych si, kdybych to aspoň nezkusil, nějak mu pomoci.
A protože naše kočka i kocour jsou už v letech - 9 a 12 let, chtěl jsem za mladého kocourka náhradníka. Máme i dva psy, chtěl jsem tedy kotě, které si bez problémů na hafany zvykne. Protože se z útulků pořád nesou nářky, jak jsou přeplněné, zvolil jsem adopci z útulku. Paní z městského útulku v Havlíčkově Brodě mi ochotně našla číslo a nasměrovala mě na soukromý kočičí útulek - městský se zabývá jen pejsky.
Našel jsem stránky toho zařízení, pojmenovaném po nejslavnějším českém mluvícím kocourovi a dočetl jsem se, že kapacita je naplněna a nová zvířata nepřijímají. Ale koťátka jsou k mání. Na velice dobrý asi šestý pokus jsem se i dovolal - to až po té, kdy jsem projevil zájem na jejich profilu na Facebooku. S paní jsem pohovořil, vysvětlil situaci a - byl jsem odmítnut! Paní zjevně neuspokojily podmínky, do kterých by se koťátko dostalo. Bydlelo by v domku, mohlo by do postele, ale i na zahradu, zkrátka, podle jeho volby. Nebyl by to zkrátka koťánek pouze domácí, měl by možnost výběru.
Mám tedy dojem, že  ta přeplněnost útulků je zřejmě poněkud  umělá a pracně opečovávaná. Podmínky adopce se mi jeví být možná stejně přísné a přísnější, než kdybych chtěl  adoptovat sirotka lidského.
Závěr z toho pro mě plyne jediný: pomáhat zvířatům, ale důkladně rozmyslet pomoc lidem, kteří pomáhají zvířatům.
Nakonec mám milou kočičku od jedné kolegyně zahradnice, která nebyla při lustrování domácnosti tak přísná.... :-)

Nově narozená koala na Vysočině?

Tedy ona to asi bude správně koalice. Taková samička od koaly... Ale rozděsilo mě to. Jedu takhle dneska sekat do místní části Chotěboře. Na Bílek. V tom mi oko zavadilo o fungl nový poutač. Na něm se mi při zběžném pohledu objevili dva opičáci. Vždyť jihlavská ZOO je na druhou  stranu. Co tu ta reklama sakra dělá? A proč jsou na ní staří opičáci? To nemají jiná atraktivní zvířata?
Cestou z práce mi to nedalo a zastavil jsem, neb byla reklama podobného provedení i z druhé strany. A to jsem se zastyděl! Oni to nebyli takoví opičáci, jak se mi zdálo. Asi budu muset na oční! Při podrobnějším pohledu bylo totiž vidět, že skutečnost je ještě horší: soudruh Veleba, náš senátor a pan Okamura. A ono návěští už byla reklama na onu novou (?) koalici do krajských voleb. A oba naši udatní politici hlásají neohroženě to, co si lid obecný přeje slyšet nejvíc: "Zastavíme diktát EU!" Nevysvětlují tedy jak a jakou by viděli alternativu, ale proč zabředávat do technikálií. To si lid nežádá a ještě by se mohlo provalit, že jen blbě žvaní, jak je u nich ostatně již tradicí. Ale mají moc hezky znázorněno, jak nás EU vodí. I nebožtík Skupa by se přiučil. :-)

 

 A na straně druhé naši hrdinové slibují, jak určitě zastaví nelegální migraci. Nepíší kde, asi to tedy vyřeší v globálním měřítku. Jinak to ostatně ani nedává smysl, protože k nám zatím žádní nelegální migranti nechtějí. I ti, co přijdou legálně z našeho blahobytu záhy prchají. :-( S těmito sliby bude mít ČSSD v kraji zdatného soupeře. A to jsem si myslel, že po vládě ČSSD v kraji může přijít těžko něco horšího. je vidět, že máme ještě rezervy. Řečeno slovy klasika Špidly: "Zdroje tu jsou! "

 

Ono se řekne semenec, ale ...

....zobej ho z flašky, když nemáš zobák!
Tak  přesně tohle tatínkovo poměrně časté postesknutí mi připadlo na mysl při včerejším obcházení obchodů.
Vdává se mi za 14 dní  dcera. Do obleku se se zatajeným dechem a zataženým břichem snad nějak nacpu a obřad přetrpím. Hlavně, aby na kaťatech nenastala nějaká něčekaná ruptura...Nějak se po pár letech v almaře zdrcnul a to jsem ho měl jen jednou, na dčeřině promoci. Košile také je. Prima. Ale botičky. Potřebuju botičky. Nejsem náročný spotřebitel, co vybírá módní fazónu. Moje nároky byly veskrze nepatrné: černá polobotka, podrážka nejlépe mechovka a velikost 47. To snad není nikterak přehnané. O ceně jsem nemínil nijak urputně licitovat, jen jsem prostě chtěl botičky, abych nemusel v galoších.
První krámek v Chotěboři, do kterého jsem nakouknul měl černých polobotek asi 5 druhů. Mechovka? No to ne, to se nedělá, pane! Slevuji. Nějakou ne příliš tvrdou podrážku. Dobrá. Vybírám si jedny perka, které se mi nikterak extra nelíbí, ale ani mi nevadí. Jaké že číslo? Ptá se prodavačka. Opakuji, že 47. Opravdu? Tady si zkuste ty 46, ty si berou liidi, kteří chtějí větší. Nejsou to sice ty kýžené botičky, ale podléhám a zkouším. Malé. Kdo by to řekl...
Následně paní prodavačka snaživě těká skladem a nosí mi rozličné černé polobotky, bohužel, všechny číslo 46. A všechny malé. Pak tu nebohou ženu brzdím, ať už žádné další nehledá, že ty šestačtyřicítky mi opravdu nebudou žádné. Děkuji za ochotu a dodávám, že kdybych chtěl botky do rakve, vybral bych si u nich hned. Tam by mírné tlačení nevadilo. Na chůzi to ale opravdu není.
  Tak hurá do druhé obuvi. Bývá sice dražší, leč lépe zásobená. Majitel je samý úsměv, ovšem přesně do doby, než vyslovím své skromné přání. Svraštělé čelo,  těkání skladem a zkoušení šestačtyřicítek. Třeba prý budou. Nebyly. Už to vypadalo, že budu muset někam do velkého města, abych se mohl zklamat ve více obchodech. Ale pan majitel má pro mou situaci pochopení. Říká, ať mu dám telefon. Nedám! Mám mizerný a moc byste si nepomohl. Ale jestli Vám stačí číslo, tak to Vám dám. Stačilo.  Dnes ten dobrý muž volal, že botičky do týdne dorazí.
  Nebylo mi dosti této zkušenosti. Když už jsem zdolával obchody, zachtělo se mi ještě riflí. Protože nejsem žádný parádník, šel jsem k Vietnamcům. Rifle? S elastanem? Říkám, že ne. Chci obyčejné světlejší modré rifle z normálního materiálu. Velikost asi na hrocha. Ne Měli jen pro malé hrochy.
  Druhý krámek našich asijských sousedů. Usmálo se štěstí. Mají rifle, jsou obyčejné, světlé, bez elastanu, velikost přesně na hrocha. Vzpomínám si, co říkám dceři, která má s nakupováním obyčejných triček a riflí podobné neblahé zkušenosti, jako já. Té vždy říkám: ber aspoň dva kusy, nebo rovnou karton! :-) Prosím prodavačku o druhá stejná kaťata. Leč můj příděl štěstí je vyčerpán. Nejsou. Ale mám aspoň jedny, nebudu mít holou řiť! Hurá!
Ale abych nebyl škarohlíd. Třetí úkol nákupní byl bez problémů. Kilo flákoty na guláš jsem si od  řezníka, pana Stejskala, odnesl.

Domácí násilí

Nikdy jsem netušil, že se mě tahle problematika dotkne. Jsem sice vznětlivý až samonasírací, ale nejsem násilnický typ. I má manželka se mi vždy zdála klidná a bezkofliktní.
Ale jak známo, domácí násilí nemusí být vždy jen rána pěstí po hubě, případně pánví po hlavě, ale často je může jednat o rafinované a promyšlené týrání psychické.
 A dnes, dnes mě manželka překvapila. Probudila se v ní neobyčejná rafinovanost a začala mě týrat. Psychicky. Co týrat, vyloženě deptat! A to vše jen proto, že jsem jí popudil úplnou banalitou.
Přes zimu nechávám svůj vous přirozenému vývoji a odmítám ho zastřihávat. On vytváří kolem huby příznivé mikroklima a funguje i jako izolant před chladem. Leč manželka seznala, že že to ošklivé až odpudlivé a že by bylo dobré mě zase donutit alespoň k částečnému vnějškovému zcivilizování. A začala naznačovat. Dlouho jsem odolával a tvářil se nechápavě.  Tak se rozhodla nasadit ten nejtěžší kalibr. A dobrou záminkou se jí jevil dnešní koncert Jana Spáleného v Kavárně u notáře v Havlíčkově Brodě. A začalo týrání. Ano, přiznám se, jsem týraný manžel.
Dnes, jen tak mezi řečí, utrousila: Chtěla jsem  ti udělat ty bramborové placky, ale počkám, až si zastřihneš ty vousy... Potvora jedna!   To je její oblíbený argument, se kterým mě týrá. Ví, že bramborové placky jsou z mých jídel nejmilejších a tak je s oblibou využívá k citovému vydírání, případně, velmi vzácně - tak jednou za rok, mi je udělá za odměnu.
A já mám teď obrovské dilema: vzít nůžky a pak si pochutnat na plackách, nebo odolat?

Když má jeden svátek....

.... nečeká zpravidla žádné dary. On to není nijak památečný den. To takové narozeniny, to je jiná. Ty si po padesátce už užívám. Kdo ví, jak dlouho to půjde, že ano?
Svátek byl pro mou maličkost významný v době, kdy jsem byl malé děcko. Ne snad, že by byly veliké dary, ale mohl jsem se těšit, že moje babička z Nové Vsi mi pošle balíček, ve kterém bude výborný dort. Byla to milionová babička, každé léto jsem k ní jezdil na měsíc s tátou na prázdniny a dodnes na to rád vzpomínám.
Pak babička zemřela, já zestárnul a svátky už se nějak moc neprožívaly. Až jednou. To už jsem byl ženatý, bylo to v roce 1993 a tenhle svátek si budu pamatovat navždy. Dostal jsem prezent od manželky. Porodila mi syna Kryštofa. Pravda, tři roky před tím už dceru Elišku, ale to nebylo k svátku. A tady se trefila na den! :-)
A mezi ty významné svátky se asi zařadí i ten letošní. Procinknul mi telefon. SMS od mého oblíbeného prodejce různých elektroverglů z firmy Dvořák, jistého Tondy Plhala.
Tedy tenhle pán, to je jeden z mála mých oblíbených prodavačů. Až na to, že prodává fotoaparáty Canon i slušný člověk. Ale každý máme nějakou drobnou vadu, že? Dobrý fotograf a úslužný příručí v obchodě. Mám od něj už leccos - tiskárny, skener, počítač a vždy naprostá spokojenost. Jen ty Canony... U tiskáren mi to nevadí, ale foťák? To je přece hlavně Nikon, jak všichni víme. :-)
Tak tomuhle dobrému muži jsem se asi před týdnem zmínil, že po osahání v Praze u Škody jsem dostal mohutné cukání na Nikkor 200-500/5,6. Zmínil jsem se bez nějakého úmyslu a o to víc mě překvapilo, když mi nabídl, že se zkusí poptat, jestli mi ho bude umět prodat. Považte to sebezapření! Kanoňák...
A teď mi přišla SMS, že objektiv je skladem. Dal jsem si doma ještě v klidu kafe, aby to nevypadalo, že se na něj moc těším a až po chvíli jsem rozbil prasátko a vyjel do města.
Po příchodu do obchodu jsem byl malinko na rozpacích, protože Tonda táhl ze skladu krabici, o které jsem byl přesvědčen, že skrývá aspoň 100l bojler na ohřev vody. No, nebyl to bojler, v té veliké škatuli bylo ono  objednané tele. Tak jsme ho vybalili. Považte, ten chuligán si ani od těch svých Canonů neumyl ruce, když na něj sahal. Hrůza.
Nebyl jsem úplně překvapen, už jsem si ten objektiv velikosti bazuky potěžkal v Praze. Krátké pomazlení a šup s ním na foťák. A hned pár nedočkavých cvaků v obchodu. Asi se skamarádíme!

Cestou domů jsem to vzal přes svoje krmítko u Stavenova, jen pár cvaků z ruky (ta stabilizace fakt nevypadá špatně) a domů. Už se těším na jaro...