Domácí násilí

Nikdy jsem netušil, že se mě tahle problematika dotkne. Jsem sice vznětlivý až samonasírací, ale nejsem násilnický typ. I má manželka se mi vždy zdála klidná a bezkofliktní.
Ale jak známo, domácí násilí nemusí být vždy jen rána pěstí po hubě, případně pánví po hlavě, ale často je může jednat o rafinované a promyšlené týrání psychické.
 A dnes, dnes mě manželka překvapila. Probudila se v ní neobyčejná rafinovanost a začala mě týrat. Psychicky. Co týrat, vyloženě deptat! A to vše jen proto, že jsem jí popudil úplnou banalitou.
Přes zimu nechávám svůj vous přirozenému vývoji a odmítám ho zastřihávat. On vytváří kolem huby příznivé mikroklima a funguje i jako izolant před chladem. Leč manželka seznala, že že to ošklivé až odpudlivé a že by bylo dobré mě zase donutit alespoň k částečnému vnějškovému zcivilizování. A začala naznačovat. Dlouho jsem odolával a tvářil se nechápavě.  Tak se rozhodla nasadit ten nejtěžší kalibr. A dobrou záminkou se jí jevil dnešní koncert Jana Spáleného v Kavárně u notáře v Havlíčkově Brodě. A začalo týrání. Ano, přiznám se, jsem týraný manžel.
Dnes, jen tak mezi řečí, utrousila: Chtěla jsem  ti udělat ty bramborové placky, ale počkám, až si zastřihneš ty vousy... Potvora jedna!   To je její oblíbený argument, se kterým mě týrá. Ví, že bramborové placky jsou z mých jídel nejmilejších a tak je s oblibou využívá k citovému vydírání, případně, velmi vzácně - tak jednou za rok, mi je udělá za odměnu.
A já mám teď obrovské dilema: vzít nůžky a pak si pochutnat na plackách, nebo odolat?