....zobej ho z flašky, když nemáš zobák!
Tak přesně tohle tatínkovo poměrně časté postesknutí mi připadlo na mysl při včerejším obcházení obchodů.
Vdává se mi za 14 dní dcera. Do obleku se se zatajeným dechem a zataženým břichem snad nějak nacpu a obřad přetrpím. Hlavně, aby na kaťatech nenastala nějaká něčekaná ruptura...Nějak se po pár letech v almaře zdrcnul a to jsem ho měl jen jednou, na dčeřině promoci. Košile také je. Prima. Ale botičky. Potřebuju botičky. Nejsem náročný spotřebitel, co vybírá módní fazónu. Moje nároky byly veskrze nepatrné: černá polobotka, podrážka nejlépe mechovka a velikost 47. To snad není nikterak přehnané. O ceně jsem nemínil nijak urputně licitovat, jen jsem prostě chtěl botičky, abych nemusel v galoších.
První krámek v Chotěboři, do kterého jsem nakouknul měl černých polobotek asi 5 druhů. Mechovka? No to ne, to se nedělá, pane! Slevuji. Nějakou ne příliš tvrdou podrážku. Dobrá. Vybírám si jedny perka, které se mi nikterak extra nelíbí, ale ani mi nevadí. Jaké že číslo? Ptá se prodavačka. Opakuji, že 47. Opravdu? Tady si zkuste ty 46, ty si berou liidi, kteří chtějí větší. Nejsou to sice ty kýžené botičky, ale podléhám a zkouším. Malé. Kdo by to řekl...
Následně paní prodavačka snaživě těká skladem a nosí mi rozličné černé polobotky, bohužel, všechny číslo 46. A všechny malé. Pak tu nebohou ženu brzdím, ať už žádné další nehledá, že ty šestačtyřicítky mi opravdu nebudou žádné. Děkuji za ochotu a dodávám, že kdybych chtěl botky do rakve, vybral bych si u nich hned. Tam by mírné tlačení nevadilo. Na chůzi to ale opravdu není.
Tak hurá do druhé obuvi. Bývá sice dražší, leč lépe zásobená. Majitel je samý úsměv, ovšem přesně do doby, než vyslovím své skromné přání. Svraštělé čelo, těkání skladem a zkoušení šestačtyřicítek. Třeba prý budou. Nebyly. Už to vypadalo, že budu muset někam do velkého města, abych se mohl zklamat ve více obchodech. Ale pan majitel má pro mou situaci pochopení. Říká, ať mu dám telefon. Nedám! Mám mizerný a moc byste si nepomohl. Ale jestli Vám stačí číslo, tak to Vám dám. Stačilo. Dnes ten dobrý muž volal, že botičky do týdne dorazí.
Nebylo mi dosti této zkušenosti. Když už jsem zdolával obchody, zachtělo se mi ještě riflí. Protože nejsem žádný parádník, šel jsem k Vietnamcům. Rifle? S elastanem? Říkám, že ne. Chci obyčejné světlejší modré rifle z normálního materiálu. Velikost asi na hrocha. Ne Měli jen pro malé hrochy.
Druhý krámek našich asijských sousedů. Usmálo se štěstí. Mají rifle, jsou obyčejné, světlé, bez elastanu, velikost přesně na hrocha. Vzpomínám si, co říkám dceři, která má s nakupováním obyčejných triček a riflí podobné neblahé zkušenosti, jako já. Té vždy říkám: ber aspoň dva kusy, nebo rovnou karton! :-) Prosím prodavačku o druhá stejná kaťata. Leč můj příděl štěstí je vyčerpán. Nejsou. Ale mám aspoň jedny, nebudu mít holou řiť! Hurá!
Ale abych nebyl škarohlíd. Třetí úkol nákupní byl bez problémů. Kilo flákoty na guláš jsem si od řezníka, pana Stejskala, odnesl.
Žádné komentáře:
Okomentovat