Krajina dětství? Ta je dávno pryč...

 Byl jsem se podívat u tvrze Střítež, kousek za naší vsí. Když jsem byl tak pětileťák, byla to celoodpolední štrapáce s tátou. Ale krásná štrapáce. Chlebník, něco k zakousnutí a termoska s čajem. A šlo se. 

Zadní vrátka ze zahrady, přes starou cihelnu, kolem drůbežárny, pak kolem dvou alejí, louže s pulci a  vlevo zůstal ovocný sad patřící k zámku. Ten nechal vysázet tátův prastrýc, který na panství dělal fořta. Cesta pokračovala mezi polmi, a pak přišel asi ten nejkrásnější úsek. Hluboký úvoz, kde to vonělo mateřídouškou, svízelem, kvetl tam hvozdík kartouzek. Tam si táta dal první cigárko a malý odpočinek. 

Cesta pokračovala podle prvního i druhého remízku. U druhého remízku jsem se pásl na lesních jahodách. A následovala louka. Mokrá louka, odvodňovaná povrchovými stružkami. A u dalšího remízku tůňka plná žab a zevaru. 

To jsme se už blížili k Čertovině. Hájovnu tam pamatoval tatínek. Němci,kteří tam bydleli, ti byli po válce odsunuti a hájovna zbořena. Pamatuji jen studánku v lese a zbytek zahrady se starými ovocnými stromy.

 A pak jsme u jednoho jírovce zalezli do lesa. Plavuň vidlačka tam rostla, přešli jsme lesní potůček s malými pstroužky a za chvíli jsme byli u zbytků staré tvrze.

Dal jsem si tu cestu z dětství i nyní ve svém dědství. V opačném směru. Tvrz v hlubokém lese? Dneska nahatý kopec zarostlý třtinou křovištní.  Potůček s pstruhy? Jen suchý pás kamení ukazuje, kudy kdysi tekla voda. Plavuň vidlačka? Kde je jí konec! :-(

A z lesa ven směrem k bývalé mokré louce. Tady byla hájovna na Čertovině  ...

Ani mokrá louka už není. Už dávno je pečlivě odvodněná a z ní úrodný širý družstevní  lán. Ani tůňka už není..

 

Remízky ? Ty jsou. Jahodník už ne. :-(

 

 

A tudy někudy vedla voňavá úvozová cesty, než ji družstevníci zahrnuli buldozery

A tady vznikla nová polní cesta. Asi podle pravítka soudruha předsedy JZD. Čas je milostrdný. Dneska je ta obludnost zarostlá náletovými dřevinami  a vypadá lépe.

Místo sadu je skládka stavební firmy, aleje jsou vykácené a  místě cihelny je nyní fotbalové hřiště.  Zatracený pokrok! :-(

 

Kdo mě aspoň malinko zná, ...

... ten mě jen těžko může podezírat z nějakého přehnaně pozitivního přístupu k životu. Vždycky se držím zásady, že je třeba čekat nejhorší, počítat s tím, že lidi jsou svině a pak velmi často mohu být mile překvapen. Při opačném přístupu by to zase znamenalo časté zklamání a to bych neunesl. 

Dneska mám ale za sebou jedno setkání, po kterém se ale cítím jako břídil. Při nákupu v Penny se mnou pohovořila u pečiva jedna důchodkyně. Ne. Neznáme se. Ale jak říkala moje nebožka bába: Bylo to v ní jak v koze. A muselo to ven. Ta drahota! Čím dál tím je to pečivo dražší. A všechno! A mrazem sušená rajčata a spousta dalších věcí. Paní jen ukazovala na regály a ptala se: Kdo to může kupovat za ty peníze a co z toho vaří? Všechno se prodá cizákům a pak to takhle dopadá.

A paní plynule pokračovala do světa. Afrika. Všichni se nám sem vrhnou kvůli vodě. A Čína. Těch tam je! A koukala jsem v televizi na pořad o Indii. Tam těch cikánů je! Snažil jsem se odpoutat, ovšem paní byla plná dojmů a nedala se típnout. Co nám tak ještě zbývá? Správně! Vietnamci. Pakáž, co nic nedělá, jen kšeftuje. Kdo je na to zvědavý?  A co je u těch šikmookých loupežníků největší problém v Chotěboři? Vysbírají ze dvou stromů jedlých kaštanů v Chotěboři v parčíku všechny plody. Vždyť je to všech!  A vysbírají to a kšeftují s tím.

Na Ukrajince jsem už ani nečekal a prchal! Ano, zážitek nemusí být nutně úplně pozitivní, hlavně když je silný. A to setkání s onou zahořklou starou paní splnilo.

V zájmu zachování chatrných zbytků duševního zdraví Je takový zážitek nutné kompenzovat. A návštěva mého oblíbeného rybníka je k tomu ideální. Z dálky řvou volavky, jeřáby, létá pochop , nejsou tam zpruzené důchodkyně a je tam krásně

Na návštěvě u tchýně...

 ... jsem často na rozpacích. Před pár dny se ocitla i se svým věrným přítelem Alzheimerem v nemocnici. Zánět močových cest. Dneska jsme se za ní chtěli vypravit. Volal i švagr ze Zábřeha, že dorazí. Švagr u nás nechal auto a jeli jsme. Cesta mi přinesla přesně to, co jsem před návštěvou tchýně potřeboval. Mluví prý s e švagrem o mě pokaždé a dobrá slova nenachází. Líný a zlý darebák jsem. No co. Pro pravdu se zlobit přece nebudu, že? Ale nějak jsem se na to setkání úplně necítil. Vyložil jsem manželku a švagra u špitálu a jel nakoupit. 

Po nákupu jsem si řekl, že to, co tchýni o mě napovídal onen pan Alzheimer raději nebudu brát v úvahu a na tu internu jsem za tchýní také zašel. 

Manželka se švagrem měli náskok. Švagr se ke mě otočil a povídá: "Tak mamka včera porodila! " Dobré, v 86 letech, že?  Tak jen říkám: "Počet hlaviček byl správný?" Prý ano. Ještě chvíli šla řeč o tom, že prý porod byl nečekaný a že se ani nezaptala, kolik prtě vážilo. Je podivuhodné, co mozek dokáže. :-(

Celkem deprimující návštěva. Vidím, co všechno mozek ve spolupráci se stýčkem Alzheimerem dokáže a je mi při tom do breku. Když odcházíme, ptá se mě tchýně : "A ty seš kdo vlastně? Hynek, manžel vaší dcery Jany... "

 Výtahem s manželkou a švagrem nejedu, jdu pěšky po schodech a bulím. Život umí být pěkná svině! Chci jednou umřít včas...

Pes , který štěká, nekouše.

 To je známý mýtus. Dnes jsem dostal ovšem vynikající možnost experimentálně ověřit, jak to je se psem, který neštěká. Kouše, nebo ne?

Možnost k experimentu mi dal pan Karafiát ze záchranné stanice  v Pavlově. Volal  mi a že prý kousek za naší vsí pobíhá po silnici nějaký pejsek. Dámy, které se mu dovolaly, zkoušely ponejprv štěstí u chotěbořské městské policie. Její působnost ovšem přes dva další katastry nesahá. 

Silnice je to frekventovaná, tak jsem všeho nechal a jel.  A opravdu. Pobíhal tam chlupatý, kdysi asi skoro bílý špindíra. Do auta nastoupil hladce. Bohužel, našel si místo pod volantem. Zkoušel jsem ho na granulky nalákat na sedadlo spolujezdce, ale to prý ne. 

A pak jsem ho zkusil vzít lehce za obojek na nasměrovat na na sedačku. A tady se to ukázalo. Neštěkal. Ovšem ruku mi cvaknul s takovým grifem, jaký pamatuji naposledy u starých autobusových průvodčích, když při prodeji cvakli jízdenku.  Ale domluvili jsme se nakonec, pejsek zaujal místo stopařky a mohli jsme do města na veterinu. Tam už byl pomocí odchytové tyče vystoupen z auta, dostal náhubek a paní doktorka se mu věnovala. Byla tam nějaká zhmoždění, asi po nárazu auta, ale snad nic vážného.

A  co bylo nejlepší, na obojku měl jméno a číslo na svou paničku. Večer už trávil doma.

Mě se dostalo prvotního ošetření a mohl jsem jet do špitálu v okresním městě.

A tam žádná fronta ! Šikovný řezník, milá zdravotní sestra a příjemný, bohatě ilustrovaný zdravotní bratr. Pan řezník vyčistil, založil stehy, dal drény a antibiotika. Prostě vlídné zacházení.

Jen to účetnictví se mi bude tou pokousanou pazourou špatně dělat. A DPH za dveřmi...

Ježíšek, pachole proradné...

... má u mě velké černé mínus. Nenápadně mi naznačil, že mi možná omylem nechal dárek v jihlavském muzeu.

A protože byl dnes poslední den, kdy je muzeum otevřené, musel jsem tam zajet. Budou se předělávat stálé expozice a bude nejméně půl roku zavřeno. 

Když jsem dojel na místo, bylo vidět, že nekecal. Viděl jsem tam ve vitrínce  onu věc, která určitě má býti oním dárkem.

 

Když jsem se ptal v pokladně, paní mi to potvrdila. Ovšem nastal malý zádrhel. Asi tak čtyřtisícový. Ten holomek mi nějak neřekl, že mi dárek vybral, ale nezaplatil! Tak co teď? Náhodou se mi v portmonné schovávaly dvě bankovky, které dali dohromady tu správnou hodnotu. 

Pak mi padlo oko na plakát: 

 A bylo mi to jasné. Ono pachole chtělo, abych měl šanci v čase vánočním udělat malý dobrý skutek. No, povedlo se. Přispěl jsem tak na novou knížku. :-)

Svatý Florian od Davida Habermanna má teď u nás doma jasný a důležitý úkol. Vzhledem ke své odbornosti se stal velitelem protipožární hlídky! :-)

Můj táta, pravda že nevlastní, ale už jediný...

 ... a jeho už doživotní přítel  Alzheimer. 

Dneska telefonoval. Vlastně oba. Prý byl minulý týden v Soběslavi, v domě, kde bydlel. Potřeboval by tam zase zajet. Ve dřevníku je prý kopa vajec, utrhnul si výborná jablka a budou padat. Je to třeba sesbírat.

Ten Němec mu našeptává děsné krávoviny.. Dřevník už tam není víc než 40 let. Sám ho boural a stavěl garáž pro rodinnou Škodu 100. Nepamatuje si. Ani ta jabloň už skoro 35 let není... Ostatně sám ji kácel. 

Co na to má člověk říct? Že tam zajedeme, až bude čas... :-(

Mám tohle už za sebou s tchýní. Pluje volně časem a prostorem. Vím, že se s tím nedá nic dělat. Ale stejně jsem bulel, jak malý harant. Psychický i fyzický propad za poslední dva měsíce je děsivý. 

Neměl jsem ho rád a jak to šlo, stěhoval jsem se za vlastním tátou. Později se naše vztahy upravily a měl jsem ho nakonec raději, než vlastní mámu. Poslední rodič. Byť nevlastní. A já bulím jako malý harant. A vzpomínám na dobu kdy se k nám nastěhoval . Šikovný chlap, vodák, sportovec. Pravý opak mého biologického táty, který byl založen spíš intelektuálně. Tenkrát jsem ho skoro nenáviděl a nechápal, proč po mě chce nějaké plavání a lyžování. A dneska bulím, jak dopadá...:-(

Návštěva středověkého hradu Lichnice a PŠM,...

 ...jak se to rýmuje? Blbě. To řeknu rovnou. Dneska je hezky, dneska by to šlo, povídám. A sedl jsem na motorku a jel se podívat na svou oblíbenou Lichnici. Hrad, ke kterému mám poměrně silnou vazbu už od útlého dětství. A vydržela mi až do mého dědství. S tátou jsem tam jako prcek jezdil autobusem na výlety, z Třemošnice nahoru hezky pěšky. Ještě bývala hospoda u Žižkova dubu, kde bylo možné se občerstvit. Ale to už je pravěk... :-( A asi největší zážitek ovšem byl, když nás jednou svezl z Běstviny do Třemošnice na voze pán s koníkem. 

Dneska jsem se přesvědčil, že čert a kastelánka na Lichnici nikdy nespí. Budiž dámě přičteno ke cti, že odhadla naprosto přesně zchátralého penzistu a bylo to jen za lidových 20 Kč. :-) A jako bonus bylo možné si na hradě koupit výrobky ze dřeva. Rozličné vařečky, lžíce, misky vidličky a vůbec spoustu šikovných maličkostí do kuchyně. Ale to jsem si nechal až na konec.

Když jsem pocoural po hradu, vrátil jsem se koupit pár maličkostí do kuchyně. A jak jsem starý, tak jsem blbý. Popovídal jsem s paní. Byla o nějakých 8 let starší. A to byla chyba. Začalo PŠM. Pro neznalé osvětlím zkratku: politické školení mužstva. Kdo byl za socíku na vojně, tak zná. 

Tak jsem se dozvěděl, že kdyby západ na Ukrajinu nedodával zbraně, byl by už klid a žádná válka. A za socíku nebylo zle. Kdo chtěl mohl s Čedokem i do ciziny. Barák šel bez problémů postavit. A dneska je dřevostavba o půdorysu 5x5 m za 4 miliony. Kdo tam má v zimě být? To bych teda nechtěla!  My jsme si i dům postavili, kdepak dneska, při těch cenách. Ten můj dělal v cementárně v Práchovicích.... A to už jsem se neudržel a povídám. To se to stavělo, když byl manžel v cementárně.Za cement se ušetřilo, doprava se oblevnila, to já jsem nemohl jako zahradník o stavbě ani snít... Raději jsem se neptal, jestli jí nechyběl občas hajzlpapír a vložky a rychle loučil. 

 Abych to shrnul :

Hrad a paní kastelánka 1*

Kuchyňské nářadí  1

Paní, která to nářadí prodávala  4- - 5