Když na hřbitově o Dušičkách...

... koukáte malinko po hrobech, často jsou k vidění věci podivné. Prošel jsem se sestrou hřbitov v Soběslavi, ale na jiných hřbitovech je to obdobné. 

Zajímavé ovšem bylo, koho jsem na tom hřbitově potkal. Jsem už ze Soběslavi skoro půlstoletí odstěhovaný, tak tam moc lidí neznám. Ale zaujala mě schoulené postava na lavičce  stranou od hlavních tras. Bylo zřejmé, že dotyčný je hluboce nešťastný a pláče. Připadal mi nějaký povědomý, tak jsem přišel blíž. A ano, byl to on. Seděl tam smutný a štkající Dobrý Vkus. Raději jsem se ho neptal, co se mu přihodilo. Bylo to zřejmé. Viděl výzdobu...

Tak jsem si To koupil...

 ...a potvrdilo se mi, že to To je opravdu tak blbé, jak jsem čekal. Už z té obálky jde na jednoho strach.

Zárukou špičkové "kvality" je šéfredaktor Marek Stoniš. Osvědčil se už dříve jako hrobař týdeníku Reflex, který jeho vedení  téměř nepřežil.

Bohužel, asi si za svých 69 Kč moc nepočtu. Spláchnout ty peníze do hajzlíku by bylo asi užitečnější. Až dokončím zakázky věnců na Dušičky, zkusím tenhle plátek prolistovat ještě jednou. První dojem ale je, že to není  jen obsahově blbé, ale až zlé a nenávistné k současné vládě a prezidentovi. To je ten rub demokracie. I vyložené sračky tohodle typu mohou vycházet a šířit blbstva mezi lid obecný! :-(

Na návště u tchýně ...

 to bylo dneska peklo. Její přítel Alzheimer byl dnes v životní formě. Ani netušila, kdo to za ní vlastně přišel. Málem jsem se hned urazil a odešel. Prý je o mě v novinách, říkala a ukazovala na Rudé právo. 

Titulní strana tohodle plátku nám stačila ke konverzaci na celou návštěvu. Zákaz zahřívaného tabáku jsme probrali tolikrát, že by mi nestačily na spočítání ani prsty na všech čtyřech končetinách. Pak ještě jakýsi slovenský politik se tam z první strany zubil, ten také na chvíli vydal. Oplatky Kolonáda přišly k chuti, ovšem výběrem čokolády má manželka poněkud šlápla do lejna. Příště to napravíme.

Koukám kolem sebe a vidím ty vyhaslé pohledy staříků a stařenek. Je mi všelijak. Než se dožít něčeho takového, raději bych "nešťastnou náhodou" spadl s foťákem do lomu. Ale smůla. Tu správnou chvíli jeden prošvihne, protože se přítel Alzheimer plíží opatrně a nepozorovaně jako Apač, A najednou je tu. :-(

V televizi běží na jídelně Vraždy v Midsomeru. A sestra koná: "Žádné vraždy tu nechci!" A přepíná televizi. A jídelnou se line dechovka. To si snad za návštěvu tchýně nezasloužím. Brutální trest. I vězni dříve byli trestání postem či samotkou, ale rozhodně ne dechovkou. A sestry se ztrácí na venkovní terasu. Zůstává jen jedena mladinká, pro kterou to musí být velmi, ale opravdu velmi trýznivé.

Ale tchýně, dříve milovnice vážné hudby a sborového zpěvu ožívá a prstíky si bubnuje do rytmu na stůl. :-(

 

Ale i prosté čtení už dělá potíže. A to před pár lety luštila křížovky, sudoku a citovala Vergilia v originále.. 

 

 Chtěl jsem ještě skočit vedle za nevlastním tátou, ale nějak už to nešlo. :-(

Cestou domů manželka navrhla kafe U Kohoutů. Ano. Bylo to zasloužené.Ale je klika, že bydlíme ny vsi. profese kavárenských povalečů by byla s mojí penzí dost vyčerpávající. 😎

 

Přemnožená prasata ...

 ... dělají spoustě lidí starosti. A nejedná se jen o klasickou "černou zvěř" kterí přežívá většinu roku v širých družtevních lánech řepky a kukuřice. 

Najdou se i prasata dvounohá, které lze často jen těžko rozeznat od člověka. Nejlépe se to pozná podle pobytových znaků. Že se tenhle druh prasat vyskytl u mého oblíbeného rybníka. Nějaká prasata tam měla mecheche. Flašky od pití, paklík tabáku,zbytek nějakého mletého masa a cuket a rajčat. Zahozená taška a napůl spálená mikina. Roztomilé zákoutí to bylo! :-(

Asi na oheň  se hodily i kůly od jedné malé lípy...

Co s tím? Když nás manželka vyvenčila, vzal jsem pytle a auto a jel to posbírat a odvézt do kontejneru. Snad by bylo lepší, kdyby tahle zvířátka přístě nemířila do přírody, ale raději do nějaké hospody...

Krajina dětství? Ta je dávno pryč...

 Byl jsem se podívat u tvrze Střítež, kousek za naší vsí. Když jsem byl tak pětileťák, byla to celoodpolední štrapáce s tátou. Ale krásná štrapáce. Chlebník, něco k zakousnutí a termoska s čajem. A šlo se. 

Zadní vrátka ze zahrady, přes starou cihelnu, kolem drůbežárny, pak kolem dvou alejí, louže s pulci a  vlevo zůstal ovocný sad patřící k zámku. Ten nechal vysázet tátův prastrýc, který na panství dělal fořta. Cesta pokračovala mezi polmi, a pak přišel asi ten nejkrásnější úsek. Hluboký úvoz, kde to vonělo mateřídouškou, svízelem, kvetl tam hvozdík kartouzek. Tam si táta dal první cigárko a malý odpočinek. 

Cesta pokračovala podle prvního i druhého remízku. U druhého remízku jsem se pásl na lesních jahodách. A následovala louka. Mokrá louka, odvodňovaná povrchovými stružkami. A u dalšího remízku tůňka plná žab a zevaru. 

To jsme se už blížili k Čertovině. Hájovnu tam pamatoval tatínek. Němci,kteří tam bydleli, ti byli po válce odsunuti a hájovna zbořena. Pamatuji jen studánku v lese a zbytek zahrady se starými ovocnými stromy.

 A pak jsme u jednoho jírovce zalezli do lesa. Plavuň vidlačka tam rostla, přešli jsme lesní potůček s malými pstroužky a za chvíli jsme byli u zbytků staré tvrze.

Dal jsem si tu cestu z dětství i nyní ve svém dědství. V opačném směru. Tvrz v hlubokém lese? Dneska nahatý kopec zarostlý třtinou křovištní.  Potůček s pstruhy? Jen suchý pás kamení ukazuje, kudy kdysi tekla voda. Plavuň vidlačka? Kde je jí konec! :-(

A z lesa ven směrem k bývalé mokré louce. Tady byla hájovna na Čertovině  ...

Ani mokrá louka už není. Už dávno je pečlivě odvodněná a z ní úrodný širý družstevní  lán. Ani tůňka už není..

 

Remízky ? Ty jsou. Jahodník už ne. :-(

 

 

A tudy někudy vedla voňavá úvozová cesty, než ji družstevníci zahrnuli buldozery

A tady vznikla nová polní cesta. Asi podle pravítka soudruha předsedy JZD. Čas je milostrdný. Dneska je ta obludnost zarostlá náletovými dřevinami  a vypadá lépe.

Místo sadu je skládka stavební firmy, aleje jsou vykácené a  místě cihelny je nyní fotbalové hřiště.  Zatracený pokrok! :-(

 

Kdo mě aspoň malinko zná, ...

... ten mě jen těžko může podezírat z nějakého přehnaně pozitivního přístupu k životu. Vždycky se držím zásady, že je třeba čekat nejhorší, počítat s tím, že lidi jsou svině a pak velmi často mohu být mile překvapen. Při opačném přístupu by to zase znamenalo časté zklamání a to bych neunesl. 

Dneska mám ale za sebou jedno setkání, po kterém se ale cítím jako břídil. Při nákupu v Penny se mnou pohovořila u pečiva jedna důchodkyně. Ne. Neznáme se. Ale jak říkala moje nebožka bába: Bylo to v ní jak v koze. A muselo to ven. Ta drahota! Čím dál tím je to pečivo dražší. A všechno! A mrazem sušená rajčata a spousta dalších věcí. Paní jen ukazovala na regály a ptala se: Kdo to může kupovat za ty peníze a co z toho vaří? Všechno se prodá cizákům a pak to takhle dopadá.

A paní plynule pokračovala do světa. Afrika. Všichni se nám sem vrhnou kvůli vodě. A Čína. Těch tam je! A koukala jsem v televizi na pořad o Indii. Tam těch cikánů je! Snažil jsem se odpoutat, ovšem paní byla plná dojmů a nedala se típnout. Co nám tak ještě zbývá? Správně! Vietnamci. Pakáž, co nic nedělá, jen kšeftuje. Kdo je na to zvědavý?  A co je u těch šikmookých loupežníků největší problém v Chotěboři? Vysbírají ze dvou stromů jedlých kaštanů v Chotěboři v parčíku všechny plody. Vždyť je to všech!  A vysbírají to a kšeftují s tím.

Na Ukrajince jsem už ani nečekal a prchal! Ano, zážitek nemusí být nutně úplně pozitivní, hlavně když je silný. A to setkání s onou zahořklou starou paní splnilo.

V zájmu zachování chatrných zbytků duševního zdraví Je takový zážitek nutné kompenzovat. A návštěva mého oblíbeného rybníka je k tomu ideální. Z dálky řvou volavky, jeřáby, létá pochop , nejsou tam zpruzené důchodkyně a je tam krásně

Na návštěvě u tchýně...

 ... jsem často na rozpacích. Před pár dny se ocitla i se svým věrným přítelem Alzheimerem v nemocnici. Zánět močových cest. Dneska jsme se za ní chtěli vypravit. Volal i švagr ze Zábřeha, že dorazí. Švagr u nás nechal auto a jeli jsme. Cesta mi přinesla přesně to, co jsem před návštěvou tchýně potřeboval. Mluví prý s e švagrem o mě pokaždé a dobrá slova nenachází. Líný a zlý darebák jsem. No co. Pro pravdu se zlobit přece nebudu, že? Ale nějak jsem se na to setkání úplně necítil. Vyložil jsem manželku a švagra u špitálu a jel nakoupit. 

Po nákupu jsem si řekl, že to, co tchýni o mě napovídal onen pan Alzheimer raději nebudu brát v úvahu a na tu internu jsem za tchýní také zašel. 

Manželka se švagrem měli náskok. Švagr se ke mě otočil a povídá: "Tak mamka včera porodila! " Dobré, v 86 letech, že?  Tak jen říkám: "Počet hlaviček byl správný?" Prý ano. Ještě chvíli šla řeč o tom, že prý porod byl nečekaný a že se ani nezaptala, kolik prtě vážilo. Je podivuhodné, co mozek dokáže. :-(

Celkem deprimující návštěva. Vidím, co všechno mozek ve spolupráci se stýčkem Alzheimerem dokáže a je mi při tom do breku. Když odcházíme, ptá se mě tchýně : "A ty seš kdo vlastně? Hynek, manžel vaší dcery Jany... "

 Výtahem s manželkou a švagrem nejedu, jdu pěšky po schodech a bulím. Život umí být pěkná svině! Chci jednou umřít včas...