Sice je ještě leden, ale....

.... některé okamžiky už začínají být až předjarní. Ano, je to bláhové, těšit se na jaro už v lednu, vím. Ale některé signály jsou nepřehlédnutelné.
Začíná to už nějaký čas na zahradě. Sněženky už prostě to jaro mají.

To venku to ještě tak parné není. Rybník Stavenov je pokryt tenkým ledem  a smutně tam postávají dvě volavky.

I řeka Doubrav(k)a vypadá ještě smutně.

Zatím jsou vidět na první pohled jen loňské penízky měsíčnice vytrvalé.

V téhle době stojí za to si projít řeku  a podívat se na  břehové nátrže. Že tam nic zajímavého není? Omyl! Doubravka v tomhle úseku poskytuje pravidelně možnost hnízdění ledňáčkům říčním a při pozornějším pohledu jsou vidět jejich nory.

Tohle místo je v posledních letech jejich oblíbené...

Ale i u Doubravky už uvidíme první známky blížícího se jara. Nejlépe je vidět na lískových jehnědech, které jsou už krásně žluté.

Ale  když budeme koukat pozorněji, uvidíme, že už začínají vykukovat první bledulky. Zatím bez poupat, ale už lezou.

A o kousek dál je místo, kde se v tuhle roční dobu dá pravidelně nalézt hezká houbička - ohnivec rakouský.

I další různé drobné houbičky se, jako ostatně celou zimu, dají najít....

Prostě, jaro se pomaloučku blíží. Doufám, že to potvrdí i brzský návrat našeho pana prezidenta na jinak nehostinnou Českomoravskou mrchovinu. To jestli klapne, bude to z celého jara to nejhezčí! :-)

Když se loučí zahradník....

.... s prací, kterou dělal 24 let, tedy naprostou většinu produktivního života a která ho i bavila, mělo by mu být smutno. Ale opravdu?
Jsou naštěstí lidé a různé okolostojíčnosti, které smutek mírní, ba přímo vylučují. Zbývá pak možná určitá pachuť, zklamání, ale zároveň i obrovská úleva.
Pro město Chotěboř jsme s kolegou dělali  v údržbě zeleně 24 let. Skoro čtvrtstoletí. Za tu dobu jsme zažili různá vedení města i  různé charaktery našich chlebodárců.
Asi nejlépe se nám pracovalo na samém začátku, kdy jsme měli smlouvu s Technickými službami města Chotěboře a na radnici byl starosta Ing. Pavlásek. Technické služby vedl pan Sodomka a technika mu dělal pan Nikl. Oba pánové byli dobře orientovaní, město znali jako své boty a uměli naprosto přesně formulovat své požadavky vůči nám.
Pak se vedení TS Chotěboře změnilo a nastoupil pan Kruml. Ani nevím, kdo byl tou dobou starosta. A přišla první výpověď a během pár měsíců její stažení po tom, co pan Kruml zjistil, že se svými lidmi není schopen práci zajistit.
A věci se měnily dále. Převzalo nás přímo město Chotěboř, za které nás řídila úřednice odboru životního prostředí. I tam jsem měl dojem korektního přístupu, ale už byly znát různé tlaky, zejména v době, kdy nastoupila starostka Pavlíková.  Výtky toho typu , že na trvalkových záhonech v zimě nic nekvete sice pobavily, ale ubrání podstatné částky 100 000 Kč ročně nám velmi zkomplikovalo i prostou obnovu strojního vybavení.
Každý, kdo má truhlík za oknem má dojem, že je kvalifikovaným zahradníkem, možná i zahradním architektem. Tak i paní starostka Pavlíková.
Před OD Doubravka rejsla na asfaltu kramflíčkem a řekla: "Tady budou záhony". A protože paní starostka byla takový malý chotěbořský pán Bůh, byly. Musí se to stihnout do Dnů města!

Technické služby s pečlivostí jim vlastní vybudovaly zvýšené záhony. Co na tom, že pod záhony zůstal beton a do nich byla navezena směs čehosi, co vzdáleně připomínalo sice  zeminu, ale bylo to hlavně jakési rybniční bahno.

"A vysaďte tam letničky, ať to hned kvete!" , přála si paní starostka. A v tomto duchu byl celý osud záhonů, které jsme nakonec změnili s kolegou s požehnáním města na trvalkové, protože letničky stály v té ploše prý moc. A přišel pak další starosta, který kázal záhony, kterým jsme přezdívali s kolegou masové hroby, zrušit.


Nebudu do detailu popisovat naše jednání s městskou reprezentací v uplynulých třech letech. Ale padla nabídka na výpověď dohodou s tím, že se vypíše výběrové řízení, které určitě vyhrajeme. Když jsme nesouhlasili, dostali jsme tedy regulérní výpověď podle uzavřené smlouvy. Leč ani ne půl roce tu bylo pozvání k panu starostovi a žádost, zda nejsme svolní uzavřít ještě jednou smlouvu na rok. Město se nějak nestihlo připravit.. Tak jsme tedy ještě v roce 2017 jezdili s kolegou Chotěbořskými zelenými plochami a užívali si to naposledy.
Ale finále, to je na celém našem působení to nejkrásnější: už od podzimu začali představitelé města kolegu lákat, aby nastoupil do městské firmy TELES jako zaměstnanec a měl na starosti zeleň. I lidi prý si smí vybrat... Velmi lukrativní nabídka! Za vybudování funkčního střediska zeleně byla první nabídka hodinové mzdy ještě menší, než má u oné firmy traktorista s fekálem. Druhá nabídka mzdy kvalifikovanému zahradníkovi s bohatou praxí byla  dokonce už stejná, jako má onen traktorista. Toho je třeba si považovat! :-)








Kolega pohrdnul skvělou nabídkou. Nedivím se mu. Tak tedy aspoň nyní dostal zatím poslední nabídku: směl by plet městské zánony, zalévat je a řezat živé ploty. Při tom by prý bylo dobré, kdyby vyznačil firmě TELES všechny překážky a pastičky v trávnících.  A to už je opravdu chucpe!
Za celá ta léta nebylo možné domoci se toho, aby se překopy v zelených plochách přebíraly bez kamení a urovnané, aby technické služby nenechávali koukat pěticentimetrové vajgly po uříznutých značkách a koších. A tady končím, neb bych musel sklouznout k vulgarismům a to bych byl jako pan prezident. A to nechci!

Na závěr pár obrázkůz poslední doby....

Když  TELES opraví cestu, hromada zůstane půl roku. Když brbláte, odvezou ji. Jen v místě bývalého trávníku zůstanou kameny velké jak dětská hlava.A to byl pozemek dříve sekatelný zahradním traktůrkem...:-(

A když se za pana jednatele Uchytila udělalo dětské hřiště, nechaly se kameny na kraji, ať si mají děti s čím hrát a zahradníci ať mají o co urazit nože....

 

Občas se vyskytne i jiné překvapení...  A hned máte 20 minut co dělat a tupé nože k tomu

 

A pak dostanete zadání, vyplet výsadbu po firmě která ji založila na podzim minulého roku... Hledat v bodláčí vysazené rostliny, to je prostě bašta! :-)

Jdete založit trávník a jsou tam kameny ze základů domu... Rotační brány jen úpí! :-(

To byly některé chvilky k naštvání. Pak jako zahradník zažíváte i chvilky smutné. Na sídlišti jsem několikrát našel mrtvé králíčky - pták narazí do prosklené lodžie a je to.... :-(

 

A pak jsou ty chvilky milé: 

v místě, kde se bude stavět dům s pečovatelskou službou roste chráněný prstnatec májový. Objedete ho sekačkou a máte radost z kousku přírody ve městě....

Seberete nějaké houby k obědu a nebo se prostě jen kocháte krásným sírovcem...

 

A modřinky, ty si oblíbily kandelábry městského osvětlení. Co na tom, že vlastně patří ne městu, ale Vodovodům a kanalizacím...

Poslední den v roce - a co s tím?

Protože víme, že poslední den v roce je pro nás i naše zvířata náročnější, užíváme si ho, dokud to jde.
První podmínka je, kvalitně se vyvenčit. Počasí nám přálo a tak jsme zvolili poněkud jinou venčící trasu, než obvykle. Také kolem Doubravky, ale delší. Doubravka se v těch místech točí mezi loukami a nikdo by v ní nehledal tu dravou říčku, kterou zná ze Soutěsky u Chotěboře.

V těch místech je říčka celkem klidná, křehové porosty s podrostem ostružin, brslenů a chmele.

A už se po lukách blížíme k lávce. Naši psi ji úplně nemilují, hlavně Lump. Je totiž houpavá a v tomhle vlhkém počasí je slizská jako jeden  bývalý člen KDU-ČSL, kterého nemohu jmenovat, abych zase neměl na krku trestní oznámení. Ale asi byl moc slizský i na onu stranu, tak odešel a nyní je placeným nevoleným zaměstnancem jednoho nejmenovaného úctyhodného úřadu, kam plně zapadl... Tak jsme tedy přes onu slizskou lávku úspěšně přešli a otočili k cestě zpáteční po druhém břehu.

Cestou jsme míjeli dva chráněné doubky. Robinsona a Pátka.

Jejich ochrana byla vyhlášena na popud  studentů a profesorů chotěbořského gymnázia. Bylo stanoveno i ochranné pásmo o poloměru desetinásobku průměru kmene stromu,  měřeného ve 130 cm výšky. No, už si přiřezávám brk k sepsání supliky na inspekci životního prostředí. Družstevníci to nějak zkrouhli asi na polovinu a to opravdu není dobré. :-(

A blížíme se zase k místu, kde musíme znovu překonat řeku. Je tam komfortní most, který unese i ty nejsilnější traktory družstevníků za největší dotace pořízené. Ale....
Vedle se krčí jiný mostek. Z kamene sklenutý, dnes už spíše troska mostku. Říká se mu Ovčácký mostek. Tak dlouho přes něj honili družstevníci traktory a auta, až se začal rozpadat. Tak se vedle postavil mostek nový a u Ovčáckého se čeká buď na dotace, nebo na velkou vodu, která ho milosrdně spláchne a jednotlivé kameny roznese po řece. Co asi přijde dřív?

A špacír se blíží ke konci. jen jsem chvilku zalitoval, že jsem nevzal košík na jidášovo ucho...

Doma pak už zbývá zahrát si několikrát Scrable a pak už jen konejšit rozděšená zvířata, neb se už od půl šesté střílí jak u Verdunu! :-(

Když se stanete pěstounem....

.... je to prý poslání. Obdivovaval jsem takhle svou spolužačku Barborku, optistickou dvoumetrovou malželku hajného z hájovny nedaleko Dobříše. Když vychovala vlastní děti, začala fungovat jako pěstounka.
Nikdy jsem neměl takové ambice a manželka také ne. Někdy se věci ovšem tak podivně zamotají, že se stanete pěstounem i téměř proti vlastní vůli. A začíná to nenápadně...
Jeden den si u lesa připravíte újeď s tím, že si u ní budete z krytu fotit nějaká ptáčata. První den přiletí aspoň káně a radujete se po dvou hodinách v krytu z pár fotek.

A už  si plánujete, jak druhý den, v neděli dopoledne, znovu zasednete v krytu a nafotíte i ty vrány, které tam dopoledne určitě budou. V neděli ráno to vypadá dobře, neprší, uvaříte kafe a chystáte si nádobíčko.
A tu to přichází. Hned  ráno při kafi kolem té sedmé hodiny zvoní telefon. Má drahá sestra volá. Ráno to nebývá zvykem, většinou si voláme až odpoledne. A důvod je hned jasný a není to nic dobrého. Táta si v sobotu večer natloukl na kole. Asi prý zlomené zápěstí . Tak za ním sestra vyráží a poveze ho do nemocnice. Domlouváme se, že nepůjdu fotit a zůstanu na telefonu.Za necelou hodinku sestra upřesňuje, že je to opravdu zlomené zápěstí a pánev.  Tak tedy Vánoce v nemocnici....
A já sedám do auta a vyrážím těch asi 120 km k tátovi na chalupu, abych se mohl stát tím pěstounem.  Nejedná se sice o dítě, ale o pejska. Táta bydlí na chalupě totiž s čubou australského honáckého psa a toho se musel někdo postarat. Jsem z rodiny jediný, kdo má relativně podmínky k tomu, ujmout se ho. Měli jsme to i vyzkoušené, milá Babulka u nás bydlela okolo minulých vánoc, když si táta pořizoval nový kyčelní kloub.
Chalupu jsem se sestrou zazimoval, naložil čubu a hurá domů.

 

Babulka je hodné zvíře, jen s malinko špatnou pověstí. A má moc ráda kočičky. I syrové. A u nás jsou tři. 

Na to se musí dávat bacha. S naším Lumpíkem jsou to rovnocenní partneři, není problém. Dokonce se už snáší lépe, než při loňském pobytu.

Lumpík si nenechá vzít klid, ví, že pan domácí je on. :-)

Horší je to s naší malou čubinou. Ta se té velké divošky ze Soběslavi dost bojí a raději se drží u paničky, nebo ve svém pelíšku za gaučem.

 Největší strach jsem měl ale o našeho malého adoptivního kocourka. Ale to sebevědomé mládí! Z Babulky si toho moc nedělá a tím ji dokonale zmátl!

Přesto ale pořád Babulku hlídáme, jestli její výraz nezačíná být příliš mlsný a zda  nadměrně nesliní....

No, jestli je obyčejné pěstouství dětí skoro poslání, pak tohle  pěstounství je skoro k posrání.
Manželka marodila a než se uzdravila, prskla na mě zákeřně bacil, abych si také užil. Obvodní lékař je na horách. Naštěstí u zastupující paní doktorky jsem se dočkal docela brzo a za hodinu jsem byl doma s antibiotiky Že prý asi kromě běžné virózy i spálový bacil.
I šel jsem si lehnout s tím, že budu se svým kašílkem, rýmičkou a spálovým bacilem ve své trucovně tiše umírat. Manželka  slíbila, že psy se synem vyvenčí na kratší náhradní trase v polích hned za vsí, neb bylo opravdu hnusně. Bylo by to ale moc prosté, kdyby to tak fungovalo! Ledva syn na polní cestě odepnul té potvoře australské karabinu, nabrala kurz zpátky do vsi a hned k našim vratům. Taková je to láska k adoptivnímu pánovi. No, venčení mě neminulo. Zítra ráno zase, prože ona australská potvůrka není zvyklá srát po dvoře, ale šiška se dělá jen a pouze na alespoň krátké proházce. Tak tedy žádné válení v pelechu o venčících hodinách. Babulka by tesknila, musím s ní.... :-D

Čekání na Godota...

Vzhledem k tomu, že jsem se nedávno stal rentierém (bohužel, jako každý rok jen tak asi na měsíc), mám teď čas lelkovat s foťákem.
Roční doba sice není nejpříhodnější, poněkud se ochladilo, ale i tak jsem se dnes rozhodl, že si ještě před Vánoci vyjedu aslespoň jednou pod stan. I zabalil jsem jsem stan, foťák a nějaké ty svršky, naložil vše do Subaru a vyjel jsem stanovat. Jsem zatím rentiér začátečník a nemohu si dovolit moc. Pro začátek jsem zvolil tedy poněkud bližší destinaci, ne tak časově a finančně  náročnou. Družstevní jeteliště za Novou Vsí. Ale nevadí, naše drahá Českomoravská mrchovina je přece hezká. :-)
Na kraji remízku jsem postavil stan, samozřejmě oknem na jihovýchod, abych užíval i trochu sluníčka.

Musím připodotknout, že jsem nejel stanovat jen tak - domluvil jsem si návštěvu... Sice ne dámskou, ale o to měla býti příjemnější. :-) A začalo ono čekání na Godota. První čvrthodinka utekla rychle. Další hodina se už vlekla. Velmi pomalu se vlekla. Jednu chvíli jsem až litoval, že jsem návštěvě zbytečně připravoval hostinu. Byla to sice krmě prostá, ale přesto jsem doufal, že návštěva bude mít radost. Ale to víte, bez kuchyně se jídlo připravuje fakt blbě.
Tak jsem tam seděl, klimbal a čekal a pomalu pochyboval, jestli ona náštěva vůbec dorazí. A najednou jsem se po skoro hodině a půl při pohledu z okna zaradoval. Vidím, že k mému dočasnému obydlí míří konečně pozvaná návštěva a po krátkých rozpacích se zastavuje u připravené krmě. Je to radost!

Návštěva se dobře nabaštila, rozloučila se a zase mizela.A příště, příště asi zkusím pozvat  místo káněte vrány. Hlavně, aby mě nenechaly zase nějak dlouho čekat! :-)

I (malo) města slaví 17.listopad...

Sám jsem se oslav 17. listopadu ve městě nikterak neúčastnil. Tím spíše, že 16. listopadu se v Chotěboři konal lampionový průvod a to je přesně ten typ akce, jaký mám od svého psychiatra zakázaný. Evokovalo by mi to vzpomínky z dětství a oslavy úplně něčeho jiného. Původně měl být 29. října, ale nějak se to posunulo... Ani slibovanými mažoretkami a ohňostrojem jsem se nenechal nalákat.
Tak jsem jen dnes zahlédl v Chotěboři pozůstatky této, jistě lidem oblíbené, akce. Přetékající odpadkové koše, nezametený čurbes po ohňostroji a multikárou rozježděné trávníky a trvalkový záhon.
Asi nejde srovnávat s nedalekým Havlíčkovým Brodem. Je to přece jen okresní město. Tam ale ještě o deváté hodině večerní nabíhají zaměstnanci technických služeb posbírat případné odpadky a dohlédnout na to, aby bylo náměstí zase v pořádku. Ale Chotěboř je malé a klidné město. Tady to do pondělí vydrží.... :-(

S potěšením jsem ale zaregistroval, že i v Chotěboři se najde ještě asi pár jedinců, kteří si vzpomenou na listopad 89 a na Václava Havla. Jen škoda, že jich je tak málo.

 






A na závěr jeden neškodný obrázek, kterým snad nikoho nepohorším a nenaštvu. :-)

Hopsa hejsa do Brandejsa.....

...., ba dokonce o nějaký ten kilometr dál. Až do Budyně nad Ohří.
Výlet jen tak na odpoledne. Dopoledne jsme ještě s kolegou Junem sbírali po chotěbořských městských "parcích" listí, bylo teplo a my si to hezky užívali. Aby ne! Už jen několik dní a v Chotěboři končíme. A tak když bylo dneska tak pěkně, manželka mě a psy po obědě vyvenčila a já si vyjel na výlet.
Celý ten minivýlet ovšem volně souvisí se závěrem naší kariéry městských  nádeníků. Bude třeba začít doma více zahradničit a z toho vyvstává potřeba nějakého malotraktoru. A jeden takový příhodný za přiměřenou cenu se vyskytl v Budyni nad Ohří. A jelo se.Srdce mi krvácelo, když jsem se vymanil konečně z okolí Prahy v vyjel rozvrtanou dálnicí směr Ústí nad Labem. Bylo totiž Světlo. Ne světlo, ale Světlo. Teplé, nízké, docela i přijatelná obloha.

A já se hrcal autem pro malotraktor místo toho, abych vystoupil a šel s foťákem jen tak na špacír. Po chvíli mi zůstala po pravé ruce velká kupa hnoje, taková jaksi povědomá. Ano. Byl to on! Říp. Všem pravověrným Čechům a dokonce možná i jednomu Japonci  posvátná pravá česká kupa hnoje. A v dálce už se krajina začala zvedat, kopečky přibývaly a byl krásný mlžný opar.  A bylo mi to prd úlatné. Sjezd na Budyni, zaplacení a nakládka traktoru a rychle domů. :-(
A abych, já buran, nemusel přes Prahu, uděšlal jsem odbočku do Brandejsa. Nad Labem. Dvě houstičky v Tescu, kousek sýra a flaška brblavé vody, dočepování LPG a domů.

Ale třeba se do těch končin podívám přístí rok jako nezaměstnaný. I Jizerkám to už dlouho dlužím. :-)