.... je u nás na bytě už osm měsíců. Když si táta minulý rok 21. srpna zlomil nohu v krčku a já ji k mám přivezl, pravila manželka: "Tak jen aby to nebyl stejně dočasný pobyt, jako u sovětských vojsk!"
Babulka se u nás dobře zabydlela, nebyl to ostatně zdaleka první její pobyt u nás. Tady jsem ovšem počítal s tím,že přestěhování může být definitivní. Přece jenom, táta už je velký kluk - nakulila se mu osmdesátka a ono už to hojení není taková sranda. Ale dobrá věc se podařila a řezníci v táborském špitálu odvedli slušnou práci a onu tříštivou zlomeninku poskládali a prošroubovali. A tak už je táta pár měsíců doma. Pokles formy je sice znatelný, špacíruje pořád s oporou aspoň jedné berle, ale smutek po čubě je čím dál silnější. A tak předevčírem sondoval, kdy mu čubu vrátíme. Ujistil jsem ho, že záleží jen na něm, až se na to bude cítit. A dneska při pravidelném telefonickém rozhovoru to z něj vypadlo: "Babulka bude mít 12. května narozeniny, mohl bys mi přijet posekat zahradu a přivézt ji!"
A tak si užíváme asi na nějakou dobu poslední dny přítomnosti téhle v podstatě moc hodné čuby s velmi špatnou pověstí. Ty pastevecké pudy prostě nezapře a občas má tendenci jen tak z běhu cvaknou stojící či opožďující se dobytče. A je jedno, jwestli běžela s tátou vedle kola a cvakla do lýtka ženskou jdoucí opodál, či našeho stojícího malého vnoučka. Ale jinak je to bestie mazlivá a páníčka by ulízala až k smrti... :-)
A tak mi zatím s naším Lumpem ve volných chvílích předehřívají můj pelech a chodí s námi každý večer na špacíry...
Ale máme s tátou domluvu. Když bude cítit, že je to na něj moc, přijedu si ji zase vyzvednout. A i když to bude dobré, nejpozději před zimou si ji zase dovezu zpět, abych neriskoval nějaký tátův nechtěný zkluz...
Žádné komentáře:
Okomentovat