Noli turbare circulos meos...,

... čili „Žádám tě, neruš mi mé kruhy“, řekl prý starý Archimédés římskému vojákovi a ten se naštval a probodl ho.
Za pár let se ale možná povedou spory o tom, kdo je vlastně autorem téhle věty. Alespoň v Chotěboři možná bude připisována  současnému městskému architektovi a jeho kolegyni z úřadu, která má bdít nad městkou zelení. Vše tomu nasvědčuje. Chotěbořské náměstí bude totiž kruhů plné. Samé velké kulové. Totiž kulaté... Kruhy mám v Chotěboři vznikají v dlážděných plochách proti papírnictví. Tam se jim nikterak nevysmívám a mám za to, že to byl od pana architekta dobrý nápad. Připadá mi, že to bude funkčnější úprava, než dosavadní tvary záhonů.

Ovšem kruhy se nám opakují i v trávnících. A přiznám se, že tam už vůbec nejsem příznivcem tohoto tvaru. Připadá mi jako zbytečně komplikující exhibice autorky. Současná městská firma má problém sekat a očistit i nepoměrně jednoduší trávníky. . Ale uvidíme. Třeba to dopadne s údržbou dobře, pokud ji zadají nějaké normální firmě, která umí dělat. To bude totiž pro výsledek , domnívám se, klíčové.

Nikde nevidím, jak budou řešena "pacholata" na vázání lodí u kašny? Zůstanou a nebo se to odvětrání posune o kus dál do květinového záhonu, kde by nevadilo?

S potěšením jsem si všimnul, že dochází k úpravě  poloměrů v zaústění chodníků. Mohlo by to omezit vyšlapávání. Ovšem jsem napnut jak šle, zda kandelábry veřejného osvětlení zůstanou na místě. Pak by kopírování zatáčky chvátajícín chodcem bylo spolehlivou poukázkou na bouli velikosti druhé hlavy.  Je ale zajímavé, že se podobná pastička nekoná směrem k Panskému domu, kam čelní duchové města  vždy s dlouhou slinou chvátají na oběd. A to zrovna jim by takové setkání s kandelábrem mohlo prospět. Třeba by se jim konečně rozsvítilo... :-D :-D :-D

Café Kohout...

... je jeden z mála počinů, které lze v poslední době v Chotěboři pochválit. Když jsem si přečetl, že se dnes otevírá, bylo mi docela líto, že nemám zrovna čas se zajít podívat. Ale jaro je pro zahradníky vždycky problém a času máme málo.
Café Kohout vzniklo v nejzajímavějším domě na chotěbořském náměstí. Můj tatínek ho znával jako Míškovo knihkupectví. Co tam bylo za socialismu si ani vlastně nepamatuji, ale za ranného kapitalismu tam měl krámek se zeleninou pan Heřmanský.Je to poslední zajímavý dům, který v centru Chotěboře zůstal. Druhý, o něco skromnější, ten nevydržel stavbu nynější Komerční banky a domu, ve kterém je nyní pošta. Byť byl památkově chráněn, jednoho dne prý zapřáhli štít domu za nákladní Tatru a strhli ho. Ona se ta památková ochrana zase tak moc nebrala...
Jednalo se o dům č.p.57. Byl to pozdně barokní přízemní nárožní dům s plasticky členěným trojosým průčelím završeným mohutným volutovým štítem s reliéfní štukovou výzdobu a letopočtem 1819 byl na přelomu 80. a 90. let minulého století bez souhlasu orgánů státní památkové péče zbořen. Kdyby minulé poměry ještě nějaký čas pokračovaly, dopadlo by náměstí asi podobně, jako třeba ve Žďáru nad Sázavou. Ale i tak bylo chotěbořské náměstí notně zprasené. Dům to byl hezký a byla ho škoda. Jeho zboření prospělo rozpínavosti městského úřadu, nyní tam má  parkoviště... :-(

A zbyl jen ten Míškův dům. Dnes Café Kohout.

Alespoň krátce jsem se tam dnes cestou z nákupu zastavil, abych si cvakl několik fotek.  Zahlédl jsem tam spoustu slušných lidí. Doufám tedy, že se tenhle podnik v Chotěboři ujme a lidé si ho zvyknou pravidelně navštěvovat. Být Chotěbořákem, asi by mě takové zařízení úspěšně rekvalifikovalo na kavárenského povaleče. Už se těším, až tam s manželkou zajdeme na kafíčko. :-)