V podvečer, jako každý den, vzala manželka mě a psy a šla nás vyvenčit. Proti psům mám tři privilegia: nenosím oboječek , smím se pohybovat na volno ( vzhledem ke stavu chrupu už nehrozí nebezpečí, že někoho pokoušu) a smím řídit auto. Po tom, co nás manželka vyvenčila, jeli jsme domů. A tady začíná ona shoda náhod...
Jeli jsme z určitých důvodů malou zajížďkou, až jsme se nakonec objevili na silnici II/345. Ještě manželce ukazuji, kterým směrem od silnice je cca 200 m hnízdo krahujců, když tu vidím na pravé krajnici sedět jakousi zmoklou slepici, podobnou spíše nějakému plivníku. Ani když jsme onoho tvora míjeli, nezvedl se.
Tak tedy blikačky a vybíhám ven. Na kranici sedí zmoklé a zesláblé káně, na první pohled bez krvavých zranění. Sedělo u mršiny, ze které se asi snažilo něco uždíbnout. A co teď? V autě manželka a dva psi. Manželka mu neublíží, ale za psy ruku do ohně nedám. Poprvé se ohnalo, podruhé už se nechalo sebrat a strčit do kufru. Za chvíli jsme byli doma , manželka obstarala psy a já hledal číslo na Stanici Pavlov. Po krátkém rozhovoru a po tom, co jsme s manželkou zjistili, že káně nemá pravé oko, byl program jasný. Pojedu na výlet do Pavlova. Ještě fotku na památku, pak do přepravky na kočky a hurá na výlet.
A jsme na místě.
Ta omlácená zmoklá slepice prý má slušnou naději. Škoda jen toho oka, rána to asi musela být pořádná. Odměnou mi byla krátká exkurze a výklad o zvířatech, která tam jsou doma. A protože mi z venčení zbyly v kapse i psí granule, směl jsem si chvíli krmit ochočeného pavlovského lišáka. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat