Podzimní nevlídný den, uchcaný od samého rána. A shodou okolností se u nás zrovna stavil jeden pán z naší vsi, aby si objednal kytice na Dušičky. Pán v létech, přibližně vrstevník mého tatínka. Něco přes 90 let. A začal vzpomínat. Na mojí babičku, na tátu, na starého pana Cimpla, u kterého bydlel můj děda s babičkou v jedné cimře v podnájmu a kde se narodil můj táta. Tohle je už samo o sobě konstelace, která jednomu nepřidá. Vzpomínky se hlásí a já začínám povážlivě měknout. Ale ještě jsem to ustál.
Pak jsme šli ale s manželkou vyvenčit naše šelmy. Tedy přesněji: Manželka šla vyvenčit psy a mě. A jak courám tím mokrým opadaným listím, vidím duběnky a vzpomínám, na dobu, když jsem byl děcko, rodiče už byli rozvedení, ale táta za mnou každý týden jezdil. Courali jsme takhle v Soběslavi v lese u Hroňáku, nebo u Nového rybníka, hledali ty duběnky, nebo sbírali kaštany a žaludy a vyráběli z nich různá zvířátka a paňáky.A sentiment mě lapil, oko vlhlo a měl jsem co dělat, aby si manželka nevšimla, že jsem úplně na hniličku....
Ale cestou domů to přišlo! najednou nám mezi poli po silnici šlo v ústrety kotě. Krásné dvoubarevné kotě. Psy jsem nechal v autě a šel jsem k němu. Na lehkém začíčání přišlo a začalo vrnět. I stalo se a kotě nás zatím adoptovalo. Uvidíme, jestli mu to vydrží. Je to přece jen šelmička zvyklá venkovnímu životu. vypadá to ale nadějně. :-)
A nálada se zlepšila a oko oschlo. a protože fakt drsně přede, říkáme mu Drsoň. :-)
1 komentář:
Trošku se Vám tady poflakuju a přemýšlím jak to dopadlo s Drsoněm ;)
Okomentovat