Domácí násilí

Nikdy jsem netušil, že se mě tahle problematika dotkne. Jsem sice vznětlivý až samonasírací, ale nejsem násilnický typ. I má manželka se mi vždy zdála klidná a bezkofliktní.
Ale jak známo, domácí násilí nemusí být vždy jen rána pěstí po hubě, případně pánví po hlavě, ale často je může jednat o rafinované a promyšlené týrání psychické.
 A dnes, dnes mě manželka překvapila. Probudila se v ní neobyčejná rafinovanost a začala mě týrat. Psychicky. Co týrat, vyloženě deptat! A to vše jen proto, že jsem jí popudil úplnou banalitou.
Přes zimu nechávám svůj vous přirozenému vývoji a odmítám ho zastřihávat. On vytváří kolem huby příznivé mikroklima a funguje i jako izolant před chladem. Leč manželka seznala, že že to ošklivé až odpudlivé a že by bylo dobré mě zase donutit alespoň k částečnému vnějškovému zcivilizování. A začala naznačovat. Dlouho jsem odolával a tvářil se nechápavě.  Tak se rozhodla nasadit ten nejtěžší kalibr. A dobrou záminkou se jí jevil dnešní koncert Jana Spáleného v Kavárně u notáře v Havlíčkově Brodě. A začalo týrání. Ano, přiznám se, jsem týraný manžel.
Dnes, jen tak mezi řečí, utrousila: Chtěla jsem  ti udělat ty bramborové placky, ale počkám, až si zastřihneš ty vousy... Potvora jedna!   To je její oblíbený argument, se kterým mě týrá. Ví, že bramborové placky jsou z mých jídel nejmilejších a tak je s oblibou využívá k citovému vydírání, případně, velmi vzácně - tak jednou za rok, mi je udělá za odměnu.
A já mám teď obrovské dilema: vzít nůžky a pak si pochutnat na plackách, nebo odolat?

Když má jeden svátek....

.... nečeká zpravidla žádné dary. On to není nijak památečný den. To takové narozeniny, to je jiná. Ty si po padesátce už užívám. Kdo ví, jak dlouho to půjde, že ano?
Svátek byl pro mou maličkost významný v době, kdy jsem byl malé děcko. Ne snad, že by byly veliké dary, ale mohl jsem se těšit, že moje babička z Nové Vsi mi pošle balíček, ve kterém bude výborný dort. Byla to milionová babička, každé léto jsem k ní jezdil na měsíc s tátou na prázdniny a dodnes na to rád vzpomínám.
Pak babička zemřela, já zestárnul a svátky už se nějak moc neprožívaly. Až jednou. To už jsem byl ženatý, bylo to v roce 1993 a tenhle svátek si budu pamatovat navždy. Dostal jsem prezent od manželky. Porodila mi syna Kryštofa. Pravda, tři roky před tím už dceru Elišku, ale to nebylo k svátku. A tady se trefila na den! :-)
A mezi ty významné svátky se asi zařadí i ten letošní. Procinknul mi telefon. SMS od mého oblíbeného prodejce různých elektroverglů z firmy Dvořák, jistého Tondy Plhala.
Tedy tenhle pán, to je jeden z mála mých oblíbených prodavačů. Až na to, že prodává fotoaparáty Canon i slušný člověk. Ale každý máme nějakou drobnou vadu, že? Dobrý fotograf a úslužný příručí v obchodě. Mám od něj už leccos - tiskárny, skener, počítač a vždy naprostá spokojenost. Jen ty Canony... U tiskáren mi to nevadí, ale foťák? To je přece hlavně Nikon, jak všichni víme. :-)
Tak tomuhle dobrému muži jsem se asi před týdnem zmínil, že po osahání v Praze u Škody jsem dostal mohutné cukání na Nikkor 200-500/5,6. Zmínil jsem se bez nějakého úmyslu a o to víc mě překvapilo, když mi nabídl, že se zkusí poptat, jestli mi ho bude umět prodat. Považte to sebezapření! Kanoňák...
A teď mi přišla SMS, že objektiv je skladem. Dal jsem si doma ještě v klidu kafe, aby to nevypadalo, že se na něj moc těším a až po chvíli jsem rozbil prasátko a vyjel do města.
Po příchodu do obchodu jsem byl malinko na rozpacích, protože Tonda táhl ze skladu krabici, o které jsem byl přesvědčen, že skrývá aspoň 100l bojler na ohřev vody. No, nebyl to bojler, v té veliké škatuli bylo ono  objednané tele. Tak jsme ho vybalili. Považte, ten chuligán si ani od těch svých Canonů neumyl ruce, když na něj sahal. Hrůza.
Nebyl jsem úplně překvapen, už jsem si ten objektiv velikosti bazuky potěžkal v Praze. Krátké pomazlení a šup s ním na foťák. A hned pár nedočkavých cvaků v obchodu. Asi se skamarádíme!

Cestou domů jsem to vzal přes svoje krmítko u Stavenova, jen pár cvaků z ruky (ta stabilizace fakt nevypadá špatně) a domů. Už se těším na jaro...