Když se blíží Vánoce, ...

 ... svátky klidu a míru, v naší vesničce střediskové to nic neznamená. Klidně může nastat poprask na laguně. Nějaká dobrá záminka se vždycky vyskytne. Letos je to třeba vánoční strom. Dlouhá léta se zdobil krásný štíhlý a vysoký smrk Pančičův. V letošním roce ovšem přítel kůrovec dokonal své hanebné dílo a skupinu oněch smrků sežral. A co teď? 

Před léty nechalo město vysadil na náměstí stříbrný smrk. Onen smrk ale nikdy nedostal ani tu nejmenší péči. Náměstí je suchopár a bez vody milý smrk sice žije, ale neroste.:-) 

Edit:Byl jsem upozorněn, že se jedná o douglasku. Ano, je to pravda. Nikdy jsem tu stříbrnou potvoru neprohlížel podrobně. Děkuji Jiřímu Teclovi!

Páni konšelé se tedy uradili a zvolili variantu náhražky vánočního stromu kovovou konstrukcí. Není to úplně vrchol elegance a většina lidí by dala přednost stromku živému. V místních částech Chotěboře se vysazují stromy kolem dvou metrů, náměstí mohlo za rozumné peníze mít 2,5 - 3 vysoký strom se slušnou nadějí na dobré ujmutí, pokud by dostal odpovídající péči. 

Místo toho nechali páni konšelé nasadit dvě malá nedochůdčata, asi zbytek z lesní sadby.

Řekněte, nejsou rozkošná? :-)

Pak ale páni konšelé nechali zhotovit onu kovovou náhražku vánočního stromu. Většinově se s nadšením opravdu nesetkala.

Provázejí ji určité rozpaky. Hlavně potom, když vyšla najevo částka za pořízení a výrobce. O částce a její  přiměřenosti či nepřiměřenosti polemizovat nemíním, protože tomu nerozumím. Že stromeček vyrobila firma rodinných příslušníků bývalého starosty, nynějšího místostarosty, pana Škaryda, to je ovšem  fakt.

A že se dá výrobek podobného vzhledu, jen ne tedy ocelový svařenec, koupit už někde kolem 12 tis. Kč, to je také pravda.

A navíc se přihodil docela trapas s původním umístěním hvězdy, která byla spíše symbolem satanistů, než Vánoc. To je tak, když se do výroby pustí parta neznabohů. 

Tato fotografie není moje, ale pana Jana Hořínka a byla uveřejněna na Facebooku.

Ať žijí štědré  Vánoce!

Fialová bída...

...  se u nás v čase předvánočním letos ukázala v celé své hrůze! Došla nám soda bikarbona. A když chybí v tomhle čase ona soda , nebojím se tvrdit, že se jedná o zásadní průser. Průser srovnatelný s absencí mouky či másla. Vnukovi jsem totiž slíbil, že tenhle víkend udělám těsto na perníčky a perníkovou chaloupku. A příští neděli jsem mu slíbil montáž chaloupky. Času je tedy málo.

byl jsem skálopevně přesvědčen, že pylíček sody doma máme. Ta je přece v každé slušné rodině, to snad nemusím kontrolovat! No, moje nebožka bába říkala: "Co není v hlavě, musí být v nohách!" Mám to úsloví malinko modifikované: "Co není v hlavě, musí být v indickém sluhovi!" 

Tak jsem tedy vlezl na hřbet indického sluhy a jel do města pro pytlík sody. Teploměr ukazoval celý jeden stupeň nad nulou, bylo to tedy velmi osvěžující. Tesco nezklamalo, sodu bicarbonu jsem dovezl a těsto uhňácal. A v pondělí se rozjede provoz panelárny na výrobu stěn a střechy. :-)

 

 

Když chci jít na houby...

 

... a zazvoní telefon.Slézám z motorky a koukám, že volal pan Karafiát z Pavlova. Volám mu zpět a sbírám první košík hub... 

 

Zraněný výr kousek od Chotěboře. Dostávám kontakt na pana Lesáka, nálezce té pochroumané slepice. Houby ani nečistím, sedám na motorku a jedu za nálezcem. Sakra, odveze se výr na motorce? Když půjdu pro auto, pána tam budu blokovat o půlhodinu déle. Prostě výr pojede na motorce. Pan Lesák mě vede na místo a zaměstnává pozornost výra.

 

                                                                        Foto: Lesák
 

 Bunda to jistí, už je pod ní. Jen bacha na ty pařáty. Neseme ho k motorce. S pomocí pana Lesáka dávám tu nebohou slepici do boční brašny. Jeden snímek na památku, pak musí i hlava dovnitř. 

 

 

 Domů to beru pomaloučku po lesních cestách. Za asistence manželky je výr prozatím ubytován v krabici a čeká na odvoz pracovníkem záchranné stanice v Pavlově. 

 

 

A jdu zpět do lesa sebrat ještě pár prašivek. Je to fádní. Hřiby, hřiby, hřiby. A výborně! Pár slizáků mazlavých zachraňuje situaci. Houbička na pohled i omak nevábná, ale do octa bude s hříbky výborná...

 

 

Když jdete na poslední rozloučení s tátou,

 byť nevlastním, čekáte určitý standard služeb, které mu za vaše peníze pohřební sluba poskytne. 

Vzhledem k přirozenému monopolu to byla v Soběslavi táborská Pohřební služba Melich. Už při sjednávání pohřbu jsem byl poněkud rozpačitý. Ne snad, že by to bylo na nějaké vyložené stěžování. Jen jsem si  chvílemi nebyl jist, zda si mladá paní objednává něco na internetovém obchodě, nebo vyplňuje nějaké formuláře, které se týkají pohřbu. Ty dlouhé tiché pauzy...

Ale nakonec se vše domluvilo, ostatně tu měla hlavní slovo tátova sestra. 

A dnes bylo ono rozloučení. Po dnešním tátově pohřbu siprostě  nemohu odpustit pár poznámek. Reprodukovaná hudba v naprosto zoufalé kvalitě. Chvílemi to podle zvuků z reproduktoru vypadalo, že se žene letní bouřka. Ani podrápané staré LP desky nebyly snad tak hrozné při přehrání. Opravdu si pohřební služba nevydělá na alespoň průměrné přehrávací zařízení? Věnce a kytice slušné.

 

 Ale zase ta "racionalizace"! Ty stuhy prostě jsou opravdu ošizené. Takové dávám na svázané řezané květiny do ruky. Raději dát za věnec o pár pětek víc, než mít stuhu tišněnou na tkaničku od bot. :-(

Celkově bych řekl, že služby oné pohřební služby jsou z mého pohledu poněkud podrůměrné. Největší pachuť mi zůstala opravdu z té hudby. 

Světlým bodem celého obřadu byl ovšem pan farář Českobratrské církve evangelické v Soběslavi Richard Dračka, kterému je třeba opravdu poděkovat. Kdyby to byl můj "obvoďák", snad bych se i nechal na stará kolena pokřtít. :-)

Věšení budek ...

 ... může býti obřadem. Volal kamarád. Že mi pomůžety zbývající tři pověsit u Stavenova. Je to pedant, který hlídá svislice a roviny. V jeho podání je to obřad takový, jako mše svatá sloužená přinejmenším Dominikem Dukou. Ale byl jsem rád, že pomůže. Tři budky, to se žebříkem najednou sám nepoberu.
Ano, bylo to náročné, ale nakonec byly budky na stromech. 

Ale ta radost v jeho očích za to stála. :-) Za odměnu jsem mu zařídil přelet orla mořského , troubení jeřábů popeůavých a následně přílet jedno jeřába s přistáním v rákosinách.

 

A že půjdem ještě zkontrolovat a dočistit staré budky. Nejméně v jedné bydlel plšík lískový a zbyl tam po něm děsný čurbes. Prošli jsme takhle všechny starší budky,všude zatím bylo prázdno, jen v jedné už bylo skoro hotové hnízdo. 

Ale při každém návratu od budky jsem na něm viděl narůstající zklamání, které jsem si nedokázal vysvětlit. Přiznal to až ve slabé chvilce u auta:  měl obrovskou chuť na míchaná vajíčka, byť by to byla jen drobná. A ano tam žádné nebylo. Ale nevadí, Bohouši! Příště bude lépe! :-)

Hon na kachny...

 ... bývá ve slušných myslivechých sdružení podzimní záležitost. Sám je pamatuji zpravidla o některé zářijové sobotě. Není to ovšem dogma a záleží na organizátorovi. Vyhláška č. 245/2002 Sb. stanovuje u kachny divoké dobu lovu 1. září – 30. listopadu. Proto jsem lehce znejistěl, když jsem se stal mimoděk svědkem honu ka kachny 9. března Co to? Kdo to organizuje a kdo to povolil? Nejde o porušení zákona? 

Opravdu to bylo legální. Těžko by člověka napadlo, kdo v Chotěboři hon na kachny v tuhle dobu organizoval. Byl to Penny Market. A jak byl divný organizátor, tak byla divná pravidla i lovci. Ti byli nejdivnější. 

Pravidla byla specifická. Svolání na lov probíhalo prostřednictvím akčního letáku. Jeho zahájení bylo organizátorem naplánováno na sobotu 9.3. ráno a celá akce byla poněkud devalvována tím, že se lovily kachny mražené. Ale ještě že nebyly třeba brokovnice. I tak šlo o život. Při akci hrozilo ušlapání či přejetí vozíkem. Lovci absolutně nedbali stanovených pravidel . Ti drzejší se totiž vrhli k zadním mrazákům, kde se kachny daly očekávat ne tradiční cestou, ale zkratkou mezi pokladnami. Lov probíhal tiše, ale s nebývalou urputností. Mnoho důchodců se s ulovenými kachnami potom srdnatě probíjelo protijdoucími zákazníky zpět, aby si ulovili ještě pečivo. Dvakrát jsem uskakoval před vozíkem a krčil se za paletou se zbožím, abych nebyl ušlapán.  A ty kachny na které stála fronta už asi dvacet minut před otevřením? Taková chuďátka neduživá to byla, že i dobře vykrmené kuře bývá často větší.  Ale zážitek z lovu měla řada chotěbořských důchodců zřejmě i tak  skvělý. 

Když na hřbitově o Dušičkách...

... koukáte malinko po hrobech, často jsou k vidění věci podivné. Prošel jsem se sestrou hřbitov v Soběslavi, ale na jiných hřbitovech je to obdobné. 

Zajímavé ovšem bylo, koho jsem na tom hřbitově potkal. Jsem už ze Soběslavi skoro půlstoletí odstěhovaný, tak tam moc lidí neznám. Ale zaujala mě schoulené postava na lavičce  stranou od hlavních tras. Bylo zřejmé, že dotyčný je hluboce nešťastný a pláče. Připadal mi nějaký povědomý, tak jsem přišel blíž. A ano, byl to on. Seděl tam smutný a štkající Dobrý Vkus. Raději jsem se ho neptal, co se mu přihodilo. Bylo to zřejmé. Viděl výzdobu...