Byl jsem se podívat u tvrze Střítež, kousek za naší vsí. Když jsem byl tak pětileťák, byla to celoodpolední štrapáce s tátou. Ale krásná štrapáce. Chlebník, něco k zakousnutí a termoska s čajem. A šlo se.
Zadní vrátka ze zahrady, přes starou cihelnu, kolem drůbežárny, pak kolem dvou alejí, louže s pulci a vlevo zůstal ovocný sad patřící k zámku. Ten nechal vysázet tátův prastrýc, který na panství dělal fořta. Cesta pokračovala mezi polmi, a pak přišel asi ten nejkrásnější úsek. Hluboký úvoz, kde to vonělo mateřídouškou, svízelem, kvetl tam hvozdík kartouzek. Tam si táta dal první cigárko a malý odpočinek.
Cesta pokračovala podle prvního i druhého remízku. U druhého remízku jsem se pásl na lesních jahodách. A následovala louka. Mokrá louka, odvodňovaná povrchovými stružkami. A u dalšího remízku tůňka plná žab a zevaru.
To jsme se už blížili k Čertovině. Hájovnu tam pamatoval tatínek. Němci,kteří tam bydleli, ti byli po válce odsunuti a hájovna zbořena. Pamatuji jen studánku v lese a zbytek zahrady se starými ovocnými stromy.
A pak jsme u jednoho jírovce zalezli do lesa. Plavuň vidlačka tam rostla, přešli jsme lesní potůček s malými pstroužky a za chvíli jsme byli u zbytků staré tvrze.
Dal jsem si tu cestu z dětství i nyní ve svém dědství. V opačném směru. Tvrz v hlubokém lese? Dneska nahatý kopec zarostlý třtinou křovištní. Potůček s pstruhy? Jen suchý pás kamení ukazuje, kudy kdysi tekla voda. Plavuň vidlačka? Kde je jí konec! :-(
A z lesa ven směrem k bývalé mokré louce. Tady byla hájovna na Čertovině ...
Ani mokrá louka už není. Už dávno je pečlivě odvodněná a z ní úrodný širý družstevní lán. Ani tůňka už není..
Remízky ? Ty jsou. Jahodník už ne. :-(
A tudy někudy vedla voňavá úvozová cesty, než ji družstevníci zahrnuli buldozery
A tady vznikla nová polní cesta. Asi podle pravítka soudruha předsedy JZD. Čas je milostrdný. Dneska je ta obludnost zarostlá náletovými dřevinami a vypadá lépe.
Místo sadu je skládka stavební firmy, aleje jsou vykácené a místě cihelny je nyní fotbalové hřiště. Zatracený pokrok! :-(
