Nikdy jsem neměl takové ambice a manželka také ne. Někdy se věci ovšem tak podivně zamotají, že se stanete pěstounem i téměř proti vlastní vůli. A začíná to nenápadně...
Jeden den si u lesa připravíte újeď s tím, že si u ní budete z krytu fotit nějaká ptáčata. První den přiletí aspoň káně a radujete se po dvou hodinách v krytu z pár fotek.
A už si plánujete, jak druhý den, v neděli dopoledne, znovu zasednete v krytu a nafotíte i ty vrány, které tam dopoledne určitě budou. V neděli ráno to vypadá dobře, neprší, uvaříte kafe a chystáte si nádobíčko.
A tu to přichází. Hned ráno při kafi kolem té sedmé hodiny zvoní telefon. Má drahá sestra volá. Ráno to nebývá zvykem, většinou si voláme až odpoledne. A důvod je hned jasný a není to nic dobrého. Táta si v sobotu večer natloukl na kole. Asi prý zlomené zápěstí . Tak za ním sestra vyráží a poveze ho do nemocnice. Domlouváme se, že nepůjdu fotit a zůstanu na telefonu.Za necelou hodinku sestra upřesňuje, že je to opravdu zlomené zápěstí a pánev. Tak tedy Vánoce v nemocnici....
A já sedám do auta a vyrážím těch asi 120 km k tátovi na chalupu, abych se mohl stát tím pěstounem. Nejedná se sice o dítě, ale o pejska. Táta bydlí na chalupě totiž s čubou australského honáckého psa a toho se musel někdo postarat. Jsem z rodiny jediný, kdo má relativně podmínky k tomu, ujmout se ho. Měli jsme to i vyzkoušené, milá Babulka u nás bydlela okolo minulých vánoc, když si táta pořizoval nový kyčelní kloub.
Chalupu jsem se sestrou zazimoval, naložil čubu a hurá domů.
Babulka je hodné zvíře, jen s malinko špatnou pověstí. A má moc ráda kočičky. I syrové. A u nás jsou tři.
Na to se musí dávat bacha. S naším Lumpíkem jsou to rovnocenní partneři, není problém. Dokonce se už snáší lépe, než při loňském pobytu.
Lumpík si nenechá vzít klid, ví, že pan domácí je on. :-)
Horší je to s naší malou čubinou. Ta se té velké divošky ze Soběslavi dost bojí a raději se drží u paničky, nebo ve svém pelíšku za gaučem.
Přesto ale pořád Babulku hlídáme, jestli její výraz nezačíná být příliš mlsný a zda nadměrně nesliní....
No, jestli je obyčejné pěstouství dětí skoro poslání, pak tohle pěstounství je skoro k posrání.
Manželka marodila a než se uzdravila, prskla na mě zákeřně bacil, abych si také užil. Obvodní lékař je na horách. Naštěstí u zastupující paní doktorky jsem se dočkal docela brzo a za hodinu jsem byl doma s antibiotiky Že prý asi kromě běžné virózy i spálový bacil.
I šel jsem si lehnout s tím, že budu se svým kašílkem, rýmičkou a spálovým bacilem ve své trucovně tiše umírat. Manželka slíbila, že psy se synem vyvenčí na kratší náhradní trase v polích hned za vsí, neb bylo opravdu hnusně. Bylo by to ale moc prosté, kdyby to tak fungovalo! Ledva syn na polní cestě odepnul té potvoře australské karabinu, nabrala kurz zpátky do vsi a hned k našim vratům. Taková je to láska k adoptivnímu pánovi. No, venčení mě neminulo. Zítra ráno zase, prože ona australská potvůrka není zvyklá srát po dvoře, ale šiška se dělá jen a pouze na alespoň krátké proházce. Tak tedy žádné válení v pelechu o venčících hodinách. Babulka by tesknila, musím s ní.... :-D
